Neděle 23. 6. 2024 – 12. neděle v mezidobí
Job 38,1.8-11
Hospodin odpověděl Jobovi z (hlubin) bouře a řekl: „Kdo zahradil moře branami, když vytrysklo, vyšlo z lůna, když jsem je oblékl mraky jak šatem, temnotou (přikryl) jak plenkami, když jsem pro ně vylámal hranice a položil závoru s bránou? Řekl jsem: Až sem smíš přijít, ne dále, zde se má tříštit bujnost tvých vln.“
Job vede svůj spor s Hospodinem. Hospodin na Jobův protest přistupuje a odpovídá mu. Snaží se mu ukázat, že Boží a lidská moc jsou nesrovnatelné, že člověk nikdy nebude s to pochopit a ovládat celek světa, vždycky z něho bude schopen zachytit jen větší nebo menší část. Jedině Bůh je skutečným pánem, ale co to znamená, ani to není člověk schopen úplně pochopit.
2 Kor 5,14-17
Bratři! Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden umřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých. Proto my od nynějška nikoho neposuzujme podle lidských měřítek. A třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo.
Novost stvoření nespočívá v nějakém zázračném proměnění ve křtu, ale ve změně perspektivy. Člověk, jenž uvěřil v Krista, se stává novým stvořením v tom smyslu, že je povolán jít Ježíšovou cestou, přijmout sebevydanost jako smysluplnou cestu záchrany stvoření. To vede k tomu, že člověk neholduje vlastnímu egoismu, ale usiluje o činnou lásku po vzoru Ježíšově. Tak se stává v napojení na Ježíše Krista skutečně někým novým, novým stvořením.
Mk 4,35-41
Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: „Přeplavme se na druhý břeh!“ Rozpustili tedy zástup a vzali (Ježíše) s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním. Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď, a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: „Mistře, je ti jedno, že hyneme?“ Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: „Mlč! Buď zticha!“ A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali se mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“
Ježíš v klidu spí uprostřed hrozící záhuby, učedníci namáhavě veslují uprostřed bouře a není divu, že už propadají beznaději, a když Ježíše probudí, on je kárá za malou víru. To pro ně nepochybně nebylo zcela srozumitelné ani příjemné, Důležité ovšem je, že bouři utiší a teprve pak komentuje jejich strach. I spící Ježíš je zárukou dospění do cíle, překonání bouřek a nesnází.
Tuhle situaci ze svého života nepochybně známe. Děláme všechno možné, abychom zvládli něco, co přesahuje naše síly, vyřešili problém, a ať se modlíme, jak se modlíme, nic se neděje. Jako by Ježíš/Bůh spal a nevnímal, co se s námi děje. A když už jsme úplně v koncích, tak najednou se cosi nečekaného stane a věci naberou nový směr. Moře se utiší, ale učedníci musejí veslovat dál, utišení nezpůsobilo, že byli hned u cíle své cesty. Onen akt Ježíšova probuzení spojený s výčitkou ze strany učedníků byl důležitý. Vyjadřoval jejich důvěru, kterou Ježíš nezklamal. Ve svých prosbách a úpěnlivém volání musí být člověk upřímný, má právo na Boha naléhat, stěžovat si, ale musí v tom být ona existenciální angažovanost, upřímnost a důvěra. Kdyby učedníci neměli důvěru, tak by Ježíše nebudili. Ježíš po nich chce mnohem víc: absolutní spolehnutí, odvahu překročit vlastní strach a nedůvěru.
