Čtvrtek 25. 11. 2021 – 34. týden v mezidobí

Dan 6,12-28; Dan 3;

Nejvyšší úředníci se shlukli a nalezli Daniela, jak se modlí a prosí svého Boha. Pak přišli a řekli králi s odvoláním na zákaz: „Králi, nevydal jsi zákaz, že každý, kdo by v údobí třiceti dnů (něco) žádal od nějakého boha nebo člověka, a ne od tebe, králi, aby byl vhozen do lví jámy?“ Král odpověděl: „Tak je stanoveno podle médského a perského zákona a ten nelze zrušit.“ Nato oznámili králi: „Daniel z judských vyhnanců neměl ohled na tebe, králi, ani na zákaz, který jsi podepsal, a třikrát denně se modlí svou modlitbu.“ Když to král uslyšel, velmi se rozmrzel, snažil se Daniela zachránit a až do západu slunce se namáhal, jak by ho vysvobodil. Proto se ti muži shlukli ke králi a řekli mu: „Věz, králi, že je médský a perský zákon: Žádný zákaz či ustanovení, které vydá král, nesmí se změnit.“ Král tedy poručil, aby přivedli Daniela a hodili ho do lví jámy. Král však ještě řekl Danielovi: „Ať tě zachrání tvůj Bůh, kterého ctíš bez ustání!“ Pak byl přivalen kámen, položen na otvor jámy a král ji zapečetil pečetním prstenem svým i svých velmožů, aby se s Danielem nic nezměnilo. Potom král odešel do svého paláce, ale strávil noc bez jídla, nechtěl, aby se přineslo něco z pokrmů, i spánek ho minul. Na úsvitě, jak se rozednělo, král vstal a chvatně odešel ke lví jámě. Když se přiblížil k jámě, bolestným hlasem volal Daniela. Zeptal se: „Danieli, služebníku živého Boha, mohl tě od lvů vysvobodit tvůj Bůh, kterého jsi bez ustání ctil?“ Tu Daniel promluvil na krále: „Králi, buď živ navěky! Můj Bůh poslal svého anděla a ten uzavřel ústa lvů, že mi neuškodili, neboť jsem byl před ním shledán nevinný; ale ani vůči tobě, králi, jsem nespáchal nic zlého.“ Tu se král velmi zaradoval a poručil Daniela vytáhnout z jámy. Když byl Daniel z jámy vytažen, nenašlo se na něm žádné zranění, neboť důvěřoval ve svého Boha. Pak poručil král, aby přivedli ty muže, kteří Daniela obžalovali, a hodili je do lví jámy s jejich syny i ženami. Nedopadli ani k podlaze jámy, a už se jich lvi zmocnili a rozdrtili všechny jejich kosti. Potom král Dareios napsal: Všem národům, kmenům a jazykům, které přebývají po celé zemi: Ať se rozhojní váš pokoj! Vyhlašuje se ode mě rozkaz, aby se v celé mé královské říši všichni třásli a báli Danielova Boha, neboť on je Bůh živý a zůstává na věky, jeho království nebude zničeno, jeho moc nemá konec. Zachraňuje a vysvobozuje, činí znamení a divy na nebi i na zemi. Daniela vysvobodil z moci lvů.

Z babylonského prostředí jsme se přesunuli do prostředí perského krále Dareia, ale hlavním hrdinou zůstává Daniel. Perský král Kýros (551-529 př. n. l.) vcelku bez boje obsadil babylonskou říši v polovině 6. stol. př. n. l. Jeho vztah k podrobeným národům byl odlišný od předchůdců, vyhnancům (exulantům), resp. nejspíš jejich potomkům, z různých národů dovolil návrat na původní území (tzv. Kýrův edikt z r. 539/8 př. n. l.). Král Dareios (521-485 př. n. l.) byl jeho druhým následovníkem.

Daniel znovu dokazuje na svém údělu Boží přízeň vůči každému, kdo zůstane Bohu věrný i přes útrapy. Násilníci, zlovolníci, udavači a všichni ti, kdo přejí druhým zlý úděl, kdo šlapou po svobodě druhých, nakonec zajdou na svou zlobu. Jak říká české přísloví: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“ nebo „Kdo seje vítr, sklidí bouři.“ Daniel nejenže vyvázl se zdravou kůží, ale ještě jeho věrnost vedla k obrácení krále Dareia. To sice není historickým faktem, ale je např. zřejmé, že ochota k mučednictví u raných křesťanů vedla k údivu pohanské společnosti a k některým konverzím či minimálně respektu.

Lk 21,20-28

Ježíš řekl svým učedníkům: „Až uvidíte Jeruzalém obklíčený vojskem, pak vězte, že je blízko jeho zpustošení. Tehdy ti, kdo budou v Judsku, ať utečou do hor; kdo budou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou; kdo budou na venkově, ať do města nevcházejí, protože to jsou dny odplaty, kdy se naplní všechno, co je psáno. Běda ženám, které budou v těch dnech těhotné nebo budou kojit! Přijde totiž velká pohroma na tuto zemi a Boží trest na tento lid: padnou ostřím meče, budou odváděni jako zajatci mezi všechny národy; po Jeruzalémě budou šlapat pohané, dokud se čas pohanů nenaplní. Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na (celý) svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.“

I v evangeliích se nacházejí pasáže, jež jsou líčením konce pomocí obrazů nejrůznějších katastrof a pohrom podobné knize Zjevení. Tohle je jedna z nich. Autor evangelia má před očima zkázu Jeruzaléma v roce 70 jako symbol závěrečného zúčtování, symbol konce světa. Ale toto Ježíšovo varování nemá vést k úzkosti, nýbrž k odvaze: „vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení“, neboť přichází Syn člověka, a to s velikou mocí a slávou. Naplní se čas, budou uzavřeny pozemské dějiny – a v nich se teprve uzavřou i osobní dějiny každého jednotlivce.

Čas je, jak se dnes říká, nejcennější komoditou, nebo jednou z nejcennějších, protože jej nelze zastavit, nic nelze vrátit, vše se odehrává v čase. Čím je člověk starší, tím rychleji čas ubíhá – važme si proto času a využijme jej k radosti, dobru, lásce. Proslulá věta „nemám čas“ nechť není výmluvou pro naši neochotu, nelásku, lenost a pohodlnost. Člověk má vždycky čas pro to, co považuje za důležité. A těšme se z toho, že nás čeká krásná budoucnost. Ona vize budoucnosti, a to nejenom té definitivní, by nás měla vést k realistickému optimismu i v časech obtížných a zdánlivě beznadějných.