Pátek 24. 11. 2023 – 33. týden v mezidobí

1 Mak 4,36-37.52-59

Juda a jeho bratři řekli: „Hle, naši nepřátelé jsou poraženi, pojďme očistit svatyni a znovu ji posvětit.“ Všechno vojsko se shromáždilo a vystoupilo na horu Sión. Dvacátého pátého dne devátého měsíce – měsíce kislevu – roku sto čtyřicátého osmého vstali časně zrána a podle zákona přinesli oběti na novém zápalném oltáři, který zbudovali. Téhož měsíce a téhož dne, kdy ho pohané znesvětili, byl zasvěcen zpěvy za doprovodu citer, harf a cimbálů.

Všechen lid padl na tvář, klaněli se a do nebe velebili Boha, který jim popřál zdar, osm dní slavili posvěcení oltáře, s radostí obětovali celopaly a přinesli oběti díků a chvály. Průčelí chrámu ozdobili zlatými věnci a štítky, obnovili brány i vedlejší místnosti a zasadili do nich dveře. V lidu byla velmi veliká radost a potupa od pohanů byla odčiněna. Juda, jeho bratři a celé shromáždění Izraele ustanovili, aby se dny posvěcení oltáře slavily s radostí a jásotem každoročně ve svůj čas po osm dní od dvacátého pátého dne měsíce kislevu.

Judovi a jeho bratřím se podařilo očistit Chrám, který byl znesvěcen pohanským kultem (dokonce se na oltáři obětovala prasata), a obnovit bohoslužbu. Věrným Židům to způsobilo obrovskou radost, Chrám, resp. chrámová bohoslužba, byl důležitou součástí jejich národně náboženské identity. Tato událost vedla k ustanovení Svátku světel, hebrejsky Chanuka. Tento svátek se slaví v prosinci zhruba kolem našich Vánoc. Janovo evangelium vypráví o Ježíšově přítomnosti na oslavě tohoto svátku v Jeruzalémě (Jan 10,22n).

Slavení svátků je důležité, protože si člověk jako jednotlivec i celé společenství připomínají důležité události a nesou tak dějinami životodárnou tradici. To platí o životě jednotlivce (slavení narozenin a jmenin i různých významných událostí), tak rodiny i celých společenství. Společná oslava je velmi důležitá, protože dovoluje společenství se sjednotit ve společné radosti z víry, ze sounáležitosti a ze spásy, což je přítomnost boží uprostřed jeho vyvoleného lidu. Účastnit se společného slavení by nemělo být povinností (tak se to bohužel v minulosti zvrhlo), ale skutečnou radostí, vyvrcholením životního úseku.

Lk 19,45-48

Když Ježíš vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům má být domem modlitby‘, ale vy jste z něho udělali lupičské doupě.“ Každý den učil v chrámě. Velekněží a učitelé Zákona i přední muži z lidu usilovali o to, aby ho zahubili, ale nevěděli, jak to provést, protože všechen lid (na něm) visel a (rád) mu naslouchal.

Pro autora Lukášova evangelia není – na rozdíl od ostatních evangelistů – tato epizoda z Ježíšova života, resp. ze závěru jeho života, příliš důležitá. Důvodem jeho neobliby u představitelů dobového židovstva není akce vyhnání prodavačů z chrámového nádvoří, nýbrž jeho učení. Právě ono přivádí jeho odpůrce k zuřivosti, takže hledají cestu, jak by se Ježíše zbavili. Mají ovšem strach z lidí, protože ti naopak jsou jeho učením nadšeni, povzbuzeni, plni naděje. Myslím, že právě toto se opakuje dnes v postavě současného papeže. Lidé ho milují, naslouchají mu, ale mnozí z vysoce postavených prelátů by se ho rádi zbavili.

Každý chrám potřebuje čas od času vyčistit, nejen uklidit, ale vyčistit jako nosný základ společenství, které se v něm shromažďuje. Chrámem je i lidské tělo. Také ono má být čistým chrámem Ducha sv., což se vztahuje jak na jeho vnější stránku, tak především tu vnitřní. Předvánoční doba je pozváním k očistě, k úklidu a vyhození toho, co už dosloužilo, co překáží, nánosů všelijaké špíny, nečistot, zbytečností.