Neděle 24. 12. 2022 – 4. neděle adventní

2 Sam 7,1-5.8b-12.14a.16

Když se usadil král David ve svém paláci a Hospodin mu popřál pokoj od všech okolních nepřátel, pravil král proroku Nátanovi: "Podívej se, já bydlím v domě z cedrů, zatímco Boží archa přebývá uprostřed stanových pláten." Nátan odpověděl králi: "Jdi a splň všechny záměry, které máš v srdci, vždyť Hospodin je s tebou!"

Ale v oné noci ozvalo se Hospodinovo slovo k Nátanovi: "Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel? Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu pokoj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě. Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království. Já mu budu otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.

David má dobré úmysly, že vystaví Hospodinu chrám – dobrý zbožný úmysl. Ten mu schvaluje i dvorní prorok Nátan, ale jen do chvíle, než je povolán do své role proroka, tedy hlasu Hospodinova. Bůh má jiný záměr, není to David, kdo má určovat, jakým způsobem má být Hospodin oslavován. Sám Hospodin zajistí Davidovi budoucnost v pokračování jeho linie, tím bude oslaven mnohem víc než domem z kamene či cihel. Nejkrásnějším Božím chrámem je člověk. Bůh zaslibuje Davidovi, že dům z lidí (Davidových potomků) bude trvat navždy – tím nejdůležitějším článkem této linie je Ježíš. Text je mesiánským přislíbením, které se naplní, ovšem zcela jinak, než pak lidé předpokládají. David není veliký svými vojenskými úspěchy, svým bohatstvím, nýbrž Božím vyvolením. Ale to ani on sám v té chvíli nechápe.

Řím 16,25-27

Sláva tomu, který má moc upevnit vás ve víře podle mého evangelia a podle zvěsti Ježíše Krista: v ní je odhaleno tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno, nyní je však zjeveno prorockými Písmy a z příkazu věčného Boha stalo se známým mezi všemi národy, aby je poslušně přijali vírou. Jedinému moudrému Bohu buď skrze Ježíše Krista sláva na věky věků. Amen.

Text je závěrem Pavlova listu do Říma, v němž vzdává Pavel dík Bohu za evangelium. Skrze hlásání evangelia se zjevuje tajemství Boží lásky k člověku, boží touhy po člověku, která jde tak daleko, že Bůh se stává člověkem, solidarizuje se s ním v plnosti jeho údělu.

Lk 1,67-79

Janův otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a pronesl tato prorocká slova: "Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, neboť navštívil a vykoupil svůj lid! Vzbudil nám mocného spasitele z rodu svého služebníka Davida, jak slíbil od pradávna ústy svých svatých proroků; zachránil nás od nepřátel, z rukou všech, kdo nás nenávidí. Slitoval se nad našimi otci, rozpomenul se na svou svatou smlouvu, na přísahu, kterou se zavázal našemu otci Abrahámovi: že nám dopřeje, abychom mu beze strachu a vysvobozeni z rukou nepřátel zbožně a spravedlivě sloužili po všechny dny svého života. A ty, dítě, budeš prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu, dát jeho lidu poznání spásy v odpuštění hříchů z milosrdné lásky našeho Boha, s kterou nás navštívil ten, který vychází z výsosti, aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.

Zachariáš mluví o budoucnosti vyvoleného lidu a o roli, kterou sehraje jeho syn. Jde o tzv. Zachariášovo kantikum, které se modlí v brevíři v ranních chválách. Stejně jako v hymnu Magnificat jde o chvalozpěv na Boží prozřetelnost, věrnost a velikost. Měli bychom občas děkovat Bohu za dary, které nám dal, za cestu, kterou před námi otevřel, za naději, kterou nám neustále nabízí.

I naši rodiče se radovali nad naším narozením a jistě měli představy o naší budoucnosti. Zachariášův chvalozpěv je samozřejmě napsán až ex post, ale přesto vyjadřuje onu důvěru rodičů (otce) v budoucnost dítěte. Pro Janovy rodiče musela být realizace jeho cesty nepochybně obtížně k pochopení, ale nezbylo – stejně jako P. Marii – ji akceptovat. Dítě tu není od toho, aby naplňovalo přání a ambice svých rodičů, nýbrž aby rozvíjelo životodárné tradice společenství svým vlastním přínosem. Rodiče mají udělat maximum toho, co mohou, aby tuhle roli mohly jejich děti naplnit.

Bůh přichází, aby „zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje“. Věřme, že se to děje i dnes, protože temnota zla si dělá nárok svět zahalit do smrti, věřme, doufejme, prosme, aby Bůh ve své lásce „uvedl naše kroky (i kroky všech lidí) na cestu pokoje“.