Úterý 24. 12. 2024 – 4. týden adventní
2 Sam 7,1-5.8b-12.14a.16
Když se usadil král David ve svém paláci a Hospodin mu popřál pokoj od všech okolních nepřátel, pravil král proroku Nátanovi: "Podívej se, já bydlím v domě z cedrů, zatímco Boží archa přebývá uprostřed stanových pláten." Nátan odpověděl králi: "Jdi a splň všechny záměry, které máš v srdci, vždyť Hospodin je s tebou!" Ale v oné noci ozvalo se Hospodinovo slovo k Nátanovi: "Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel? Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu pokoj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě. Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království. Já mu budu otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.
David to myslel dobře, i když možná i trochu zištně ve snaze si Hospodina naklonit, „osedlat“. Možná to ani sám zcela nedomýšlel. A podobně i Nátan. Proč by mělo být nepatřičné vystavět Hospodinu řádný chrám, ukázat jeho velkolepost tím chrámem ostatním. Bůh si přece zaslouží to nejlepší! Bůh však chce něco jiného, Bůh chce člověka – svůj obraz – jako svůj chrám. Teprve když je člověk chrámem Božím má smysl budovat i chrámy z kamene, cihel, skla či betonu. Je třeba vždy přemýšlet o tom, co od nás Bůh skutečně chce jako projev naší úcty. A to může být zcela něco jiného, tak jako v případě Davidově, než si člověk představuje. Bůh není člověk a nepotřebuje honosnost, očekává od člověka především oddanost, lásku a zrcadlení božského bytí v člověku do okolního světa.
Bůh zaslibuje Davidovi, že dům z lidí (Davidových potomků) bude trvat navždy – tím nejdůležitějším článkem této linie je Ježíš. Text je mesiánským přislíbením, které se naplní, ovšem zcela jinak, než pak lidé předpokládají. David není veliký svými vojenskými úspěchy, svým bohatstvím, nýbrž Božím vyvolením. Ale to ani on sám v té chvíli nechápe. Což možná platí i o nás.
Lk 1,67-79
Janův otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a pronesl tato prorocká slova: "Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, neboť navštívil a vykoupil svůj lid! Vzbudil nám mocného spasitele z rodu svého služebníka Davida, jak slíbil od pradávna ústy svých svatých proroků; zachránil nás od nepřátel, z rukou všech, kdo nás nenávidí. Slitoval se nad našimi otci, rozpomenul se na svou svatou smlouvu, na přísahu, kterou se zavázal našemu otci Abrahámovi: že nám dopřeje, abychom mu beze strachu a vysvobozeni z rukou nepřátel zbožně a spravedlivě sloužili po všechny dny svého života. A ty, dítě, budeš prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu, dát jeho lidu poznání spásy v odpuštění hříchů z milosrdné lásky našeho Boha, s kterou nás navštívil ten, který vychází z výsosti, aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.
Zachariáš mluví o budoucnosti vyvoleného lidu a o roli, kterou sehraje jeho syn. Jde o tzv. Zachariášovo kantikum, které se modlí v brevíři v ranních chválách. Stejně jako v Magnifikatu jde o chvalozpěv na Boží prozřetelnost, věrnost a velikost. Měli bychom občas děkovat Bohu za dary, které nám dal, za cestu, kterou před námi otevřel, za naději, kterou nám neustále nabízí.
I naši rodiče se radovali nad naším narozením a jistě měli představy o naší budoucnosti. Zachariášův chvalozpěv je samozřejmě napsán až ex post, ale přesto vyjadřuje onu důvěru rodičů (otce) v budoucnost dítěte. Pro Janovy rodiče musela být realizace jeho cesty nepochybně obtížně k pochopení, ale nezbylo – stejně jako P. Marii – ji akceptovat. Dítě tu není od toho, aby naplňovalo přání a ambice svých rodičů, nýbrž aby rozvíjelo životodárné tradice společenství svým vlastním přínosem. Rodiče mají udělat maximum toho, co mohou, aby tuhle roli mohly jejich děti naplnit.
Jan má připravovat cestu tomu, kdo přináší světlo a skutečnou spásu. Má být postavou, která přináší naději na obnovu, na nápravu, na porážku zla. Jan zvěstuje obnovu nezávisle na Chrámu, na kultu, na tradicích. Bůh ve svém působení není závislý na našich pozemských věcech, tradicích a představách, nýbrž je pro něj důležitý člověk, který se k němu obrací, který se odvrací od temnoty k jeho záři, a to kdekoliv. Kdo je schopen a ochoten uslyšet jeho hlas i skrze ty, kteří nepatří k v lidských představách k jeho vyvoleným, kdo na to „nemají papír či úřední štempl“.
