Čtvrtek 24. 2. 2022 – 7. týden v mezidobí

Jak 5,1-6

Nuže tedy, vy boháči; plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si (majetek) i v (tyto) poslední dny. Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život – a on se vám nebrání.

Bohatství je zrádná věc, protože na sebe poutá srdce člověka a přitom je pomíjivé. Autor listu varuje nikoliv před majetkem jako takovým, nýbrž před jeho zneužíváním, před závislosti na něm. Celá pasáž připomíná jedno z lukášovských „běda“. Když se člověk stane závislý na hromadění majetku, začne se dopouštět i špatných skutků, brát úplatky, krást, podvádět, šidit…, jen aby měl ještě více. A to všechno pro pofidérní pocit zabezpečení. Nakonec si do hrobu člověk nic neodnese. Je nutné se starat o pozemské věci, o zabezpečení sebe i blízkých, ale nesmí to být jediná starost v životě a nesmí se to dít na úkor druhých. Všechno musí mít své meze.

Mk 9,41-50

Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu. Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne. Každý bude solen ohněm. Sůl je dobrá (věc), ztratí-li však sůl slanost, čím ji osolíte? Mějte sůl v sobě, a tak budete žít mezi sebou v pokoji.“

Tyto výroky známe především z Horského kázání v Matoušově evangeliu (srov. i Mt 18,6-9). Jsou to výroky, které ukazují, čeho se má člověk vystříhat a co má oceňovat. Hlavním tématem je pokušení a svod k hříchu. U Mk to nemá sexuální podtext, nýbrž obecně míří na pokušení ke hříchu: ruka může svádět ke krádeži, noha k nesprávným krokům, oči k závisti, ale i k sexuálnímu pokušení. A člověk se musí naučit pokušení odolávat. A také se má varovat toho, aby se stal zdrojem pokušení pro druhé. Maličkými se nemyslí malé děti, nýbrž běžní chudí, bezvýznamní, nevzdělaní a bezmocní lidé, kteří byli kolem Ježíše. V současnosti jsou takovým svodem ke hříchu velmi často politický populismus nebo různé extrémismy.

Zajímavá je pak pasáž o soli. Sůl je zde chápána jako něco pozitivního. Osolení ohněm je metafora pro nutnost očištění, které potřebuje každý člověk, aby se mohl setkat s Bohem tváří v tvář. Sůl hrála důležitou roli při obětech, byla důležitým konzervačním prostředkem a samozřejmě dodává pokrmům chuť. Ztráta slanosti je varováním pro učedníky, aby neztratili svou identitu Ježíšových následovníků. Když člověk ztratí svou identitu, kým bude? Kdo je autentickým Ježíšovým učedníkem (má sůl v sobě), ten může žít s druhými v pokoji.