Čtvrtek 24. 3. 2022 – 3. týden postní
Jer 7,23-28
Toto praví Hospodin: „Přikázal jsem svému lidu: Poslouchejte můj hlas, a budu vaším Bohem a vy budete mým lidem, choďte po všech cestách, které vám přikážu, aby vám bylo dobře. Neposlechli, nepopřáli mi svého sluchu, ale jednali podle zatvrzelosti svého zvrhlého srdce, a místo aby šli vpřed, obrátili se vzad ode dne, kdy jejich otcové vyšli z egyptské země, až dodnes. Den co den jsem jim ustavičně a usilovně posílal všechny své služebníky proroky, ale neposlechli mě, nepopřáli mi svého sluchu, zatvrdili svou šíji a jednali hůř než jejich otcové. Budeš k nim mluvit všecka tato slova, a neposlechnou tě; budeš na ně volat, a neodpovědí ti. Tak jim řekneš: To je národ, který neposlechl hlas Hospodina, svého Boha, a nepřijal kázeň! Věrnost vymizela, vyhynula z jejich úst.“
Ústy Jeremiášovými Hospodin rekapituluje dějiny nevěrnosti svého lidu. Vyvolenost Izraele spočívá v respektu vůči Božím ustanovením. Smlouva, již Hospodin s Izraelem uzavřel a jež je základem vyvolení, byla čirým darem, jímž se Bůh zavázal ve vztahu k Izraeli. Od něj bylo jen požadováno, aby tento dar akceptoval a realizoval v životě, aby byl věrný ve vztahu k Bohu. Izrael si z toho vzal jen tu vyvolenost, jež ho nadřazovala nad ostatní, ale ne její realizaci, jíž měl ostatním sloužit. Hospodin neúnavně usiloval o svůj lid, ale velmi často byla odezva ze strany vyvolených chabá. O nápravu vztahu usiluje Hospodin i skrze Jeremiáše, ale neslibuje mu dopředu žádný úspěch. Jeremiáš má varovat před důsledky nevěrnosti, ale jak Hospodin předvídal, bylo to marné volání. Jeruzalém byl zničen, národ odvlečen do vyhnanství.
Boží soud nespočívá v tom, že by Bůh aktivně ničil životy lidí, nýbrž v tom, že nechá dopadnout na lidi důsledky jejich jednání, ať už jde o jednotlivce nebo celá společenství, celé lidstvo. Současná válka je důsledkem vysoké hry mocných i nevěrnosti všech a dopadá a dopadne na všechny těžkým způsobem. Není to Bůh, kdo ji vyvolal, není to jeho trest, je to důsledek lidských hříchů a také varování, zatřesení svědomím lidí a snad i otevřením našich očí.
Lk 11,14-23
Ježíš vyháněl zlého ducha z němého člověka. Když zlý duch vyšel, němý promluvil. Zástupy žasly, ale někteří z nich řekli: „Vyhání zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, vládce zlých duchů!“ Jiní ho pokoušeli a žádali od něho znamení z nebe. On však znal jejich myšlenky, a proto jim řekl: „Každé království proti sobě rozdvojené zpustne a dům na dům padne. Je-li tedy i satan v sobě rozdvojen, jak obstojí jeho království? Říkáte totiž, že vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba. Jestliže já vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, s čí (pomocí) je vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci. Jestliže však vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království. Dokud ozbrojený silák hlídá svůj dvůr, jeho majetek je v bezpečí. Přepadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu jeho zbraně, na které spoléhal, a jeho kořist rozdá. Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje!“
„Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.“ praví jedno české úsloví. Ježíš má moc nad zlem ku prospěchu lidí, a tuto svoji moc v jejich prospěch používá, pomáhá jim osvobodit se z moci zla a temných sil. To ovšem u některých lidí vyvolává místo vděku závistivou, nepřející a dehonestující reakci. Ježíšova osoba lidi nenechává chladnými, jedni ho obdivují a fandí mu, druzí znevažují všechno, co dělá. U těchto druhých Ježíš ve svém komentáři odhaluje falešnost jejich argumentace, nepodloženou podezřívavost, zlobu a nepřejícnost. Vůbec už nejde o ty uzdravené, zachráněné lidi. Ti jsou zcela mimo hru. Ježíš žádá od lidí jasné rozhodnutí, člověk je buď pro Ježíše a jde s ním, nebo proti: nezávazná „neutralita“ neexistuje.
Postoj těch, kdo zpochybňovali ryzost Ježíšova jednání, ani nám není zcela cizí. Také se nám stává, že když nás překvapí nějaký dobrý čin, skvělý výkon, moudrý zásah do složité situace od někoho, o němž nemáme valné mínění, od něhož nic zvláštního nečekáme, tak se to snažíme připsat čemukoliv jinému jen ne schopnostem daného člověka. To přece není možné, aby takový …, byl schopen něčeho tak výjimečného!, čeho třeba my sami schopni nejsme. Místo radosti z dobra se objeví snaha je relativizovat, event. popřít. Učme se velkorysosti a prosme za ty, kdo lžou a překrucují jednání i slova druhých jen proto, aby zůstali u moci.
