Sobota 24. 4. 21 – 3. týden velikonoční
Sk 9,31-42
Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha Svatého. Petr se vydal na okružní cestu a přišel i ke křesťanům, kteří žili v Lyddě. Tam našel jednoho člověka, jmenoval se Eneáš, který ležel osm let ochrnutý na lehátku. Petr mu řekl: „Eneáši, Ježíš Kristus ti vrací zdraví! Vstaň a sám si ustel!“ A on ihned vstal. Všichni lyddští a saronští obyvatelé ho viděli, a obrátili se k Pánu. V Joppe žila jedna učednice jménem Tabita, to je v překladu Srnka. Konala velmi mnoho dobrých skutků a bohatě rozdávala almužny. Ale roznemohla se tehdy a zemřela. Umyli ji a položili do horní místnosti. Joppe leží blízko Lyddy. Když učedníci uslyšeli, že je tam Petr, poslali k němu dva muže s prosbou: „Neváhej a přijď sem k nám!“ Petr tedy vstal a šel s nimi. Když tam přišel, zavedli ho do horní místnosti. Všechny vdovy se postavily kolem něho a s pláčem mu ukazovaly sukně a pláště, které jim ušila Srnka, dokud ještě byla s nimi. Petr poslal všechny ven, poklekl a modlil se. Potom se obrátil k mrtvole a řekl: „Tabito, vstaň!“ Ona otevřela oči, podívala se na Petra a posadila se. Podal jí ruku a pozdvihl ji. Zavolal pak dovnitř křesťany a vdovy a ukázal jim ji živou. Zpráva o tom se roznesla po celém Joppe a mnoho lidí přijalo víru v Pána.
Skutky vyprávějí o Petrově činnosti, jež spočívá v kontaktu s nově vznikajícími obcemi v Palestině (zde jde o oblasti při Středozemním moři) a v pokračujícím uzdravujícím působení. Učedníci jsou nositeli charismatu uzdravování, jak jim je předal ještě za života sám Ježíš. Petr dokonce křísí učednici jménem Tabita z mrtvých. Kromě tohoto zázračného působení Petrova je v tomto textu zajímavý i údaj o Tabitě, která se věnovala sociální práci, která spočívala ve finanční podpoře lidí v obci a ve starosti o ovdovělé ženy, jimž poskytovala ošacení. Oděv patřil v tehdejší době k cenným věcem. Petrova činnost není zaměřena na senzaci nebo růst jeho slávy, nýbrž má sloužit růstu Božího království – růstu víry v Ježíše, evangelizaci. Petr jako vzor učedníka tak jde věrně ve stopách svého Mistra.
Jan 6,60-69
Mnozí z jeho učedníků řekli: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: „Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří.“ Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. A dodal: „Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“
Závěr řeči o chlebu-těle vrcholí tím, že část lidí, kteří Ježíše přijímali příznivě (učedníci), od něho odchází, protože jim jeho slova připadají nepřijatelná. Je to tvrdá řeč. Text možná už reflektuje situaci na konci 1. stol., kdy docházelo k určité „krizi“ víry z vnitřních (únava z očekávání, nejistota budoucnosti, vnitřní rozpory a hereze) i vnějších důvodů (ostrakizace, marginalizace, sociální vyloučení, částečně pronásledování) a kdy někteří církev opouštěli. Ježíš se obrací na své nejbližší s otázkou, zda také odejdou, a Petr statečně i za ostatní vyznává, že v něho věří a že svou budoucnost spojují s ním. Petrovo vyznání odpovídá synoptické tradici vyznání u Césareje Filipovy. Není snadné zachovat věrnost příteli, když se od něj mnoho lidí odvrací. A to v situaci, kdy člověk sám – podobně jako učedníci Ježíšovi – svému příteli v dané chvíli nerozumí nebo přestal rozumět. Odejít je leckdy snadné, mnohem obtížnější je zůstat, vytrvat, snažit se v situaci zorientovat, pochopit a hledat cestu dál.
