24. 4. 2022 – 2. neděle velikonoční
Sk 5,12-16
Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků v lidu. Všichni se jednomyslně (shromažďovali) v Šalomounově podloubí. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou. stále rostl počet mužů i žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a na nosítka, aby, až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na někoho z nich. Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy; a ti všichni byli uzdravováni.
Prvotní křesťanská obec v Jeruzalémě je vylíčena v těch nejlepších barvách, pravděpodobně i proto, že realita církve v době sepsání Skutků už byla mnohem složitější. Autor svým líčením nastavuje své době, tedy církvi ve své době, určité zrcadlo právě líčením poměrů na začátku. Apoštolové nesou dál Ježíšovo charisma uzdravování a zázraků, vyvolávají zájem a úctu, takže se k nim přidávají další. Ona poznámka, že se k nim nikdo neodvažoval připojit, znamená, že se začali odlišovat, byli vnímáni jako něco odlišného, ale přesto byli přitažliví, takže noví lidé přicházeli.
Jednota, účinné působení v péči o druhé, zaujetí, jasná identita a otevřenost společenství pro další jsou přitažlivé i dnes. Církev potřebuje tento počáteční elán, který vychází ze solidarity, pevné víry, jasné identity, vzájemného respektu, jednoty, ale je zaměřen navenek, ne dovnitř.
Zj 1,9-11a.12-13.17-19
Já, Jan, váš bratr, účastník (vašich) soužení, Království i trpělivosti v Ježíši, dostal jsem se pro (hlásání) Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi na ostrov, který se jmenuje Patmos. (A jednou) v den Páně jsem upadl do vytržení a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako (zvuk) polnice: „Své zjevení napiš do knihy a pošli sedmi církevním obcím.“ Obrátil jsem se, abych se podíval po tom hlase, který ke mně mluvil. A když jsem se obrátil, uviděl jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů (postavu) podobnou Synu člověka, oblečenou do řízy a přepásanou na prsou zlatým pásem. Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. On na mě položil pravici a řekl: „Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle – jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. Napiš tedy své vidění: nynější i to, které přijde později.“
Autor knihy Zjevení se představuje jako prorok Jan, který se pro své působení coby křesťan dostal do vyhnanství na ostrov Patmos. Tam, v situaci vyhnanství, jsou mu zjeveny podstatné skutečnosti a je pověřen, aby je sdělil církevním obcím. Tím se kniha Zjevení liší od biblických i nebiblických apokalyptických spisů. Autor nepředstírá, že je nějakou postavou z minulosti, nýbrž se představuje jako někdo, kdo je adresátům znám, ani nejde o tajemné poselství z minulosti, nýbrž o současnost. Spis vznikl na konci 1. století v situaci ohrožení živosti víry zvnějšku i zevnitř. Na to právě autor reaguje a chce varovat před ochablostí i dodávat síly v protivenství vizí vítězné budoucnosti.
Bůh povolává ke službě člověka kdekoliv, nepotřebuje vhodné podmínky a příhodný čas podle lidských měřítek.
Syn člověka je tu prezentován podobně jako Věkovitý (Bůh sám) ve vizích Danielových. Kniha Zjevení přináší velmi výrazně jednotu Boha a Syna člověka-Beránka. Je svědectvím vývoje chápání Ježíšovy osoby jako soupodstatné s Otcem.
Jan 20,19-31
Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili.“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
Ačkoliv již učedníci vědí, že Ježíš žije a učinili tuto zkušenost, přesto je stále ovládá strach (tato poznámka je ohlasem situace janovských obcí na konci 1.století). Ani zkušenost víry nezbavuje člověka tak snadno jeho lidských emocí a obav. Proto první slova zmrtvýchvstalého Pána jsou přáním pokoje. Jde však o mnohem víc než klidnou mysl. Je o přání zakotvenosti v Boží přítomnosti, naplnění příslibů definitivního společenství s Bohem. Teprve potom jsou vybaveni silou Ducha a pověřeni posláním jako celek, tedy církev.
Příběh s Tomášem je dobře znám a často komentován. Tomáš hraje v Janově evangeliu (na rozdíl od těch synoptických, kde je pouze jmenován mezi apoštoly) významnou roli horlivce, ale i tazatele a skeptika. Reprezentuje tu polohu víry, která si potřebuje sdělení jiných ověřit, která se ptá, která pochybuje. A Ježíš jej bere v jeho pochybnostech vážně. To Tomáše natolik ohromí, že už nepotřebuje hmatatelné důkazy a pronáší zásadní vyznání. Tázání a pochybnosti ve víře jsou dovolené a jsou důležité, protože teprve na základě nalezení odpovědí může člověk dospět ke zdravé dospělé víře.
