Neděle 24.7.2022 – 17. neděle v mezidobí

Gn 18,20-32

Hospodin řekl: „Nářek na Sodomu a Gomoru je velký, jejich hřích je velmi těžký. Chci sestoupit a podívat se, zda doopravdy dělají všechno, co odpovídá stížnosti, která ke mně přichází, nebo ne. Chci to vědět!“ Tři mužové se vydali odtamtud na cestu a šli do Sodomy, zatímco Abrahám stále ještě stál před Hospodinem. Abrahám přistoupil a pravil: „Skutečně chceš zahubit spravedlivého s viníkem? Snad je v městě padesát spravedlivých; chceš to místo zahubit a neodpustit kvůli padesáti spravedlivým, kteří jsou v něm? Vzdal od sebe takovou myšlenku, že bys mohl takhle jednat: usmrtit spravedlivého spolu s viníkem. To by se vedlo spravedlivému stejně jako viníkovi. Vzdal od sebe takovou myšlenku! Copak by mohl soudce celé země nejednat spravedlivě?“ Hospodin řekl: „Najdu-li v Sodomě padesát spravedlivých v městě, odpustím kvůli nim celému tomu místu.“ Abrahám se ujal slova a řekl: „Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu, já, který jsem prach a popel. Snad bude scházet pět z padesáti, zahubíš kvůli těm pěti celé město?“ (Hospodin) odpověděl: „Nezahubím, jestliže jich tam najdu čtyřicet pět.“ (Abrahám) pokračoval v rozmluvě s ním: „Snad jich tam najdeš jen čtyřicet.“ Odpověděl: „Neudělám to kvůli čtyřiceti.“ (Abrahám) řekl: „Nechť se můj Pán nezlobí a dovolí mi mluvit: Snad se jich tam najde jen třicet.“ Odpověděl: „Neudělám to, najdu-li jich třicet.“ (Abrahám) řekl: „Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu. Snad se jich tam najde dvacet.“ Odpověděl: „Nezahubím kvůli dvaceti.“ (Abrahám) řekl: „Nechť se nezlobí můj Pán a dovolí mi mluvit ještě tentokrát. Snad se jich tam najde jen deset.“ Pravil: „Nezahubím kvůli deseti.“

Abrahám je vyobrazen jako Orientálec smlouvající na trhu. Ač smlouvá úspěšně, nakonec to městu není nic platné, těch spravedlivých není ani 10. Ale Bůh přesto Lota a jeho rodinu zachrání. Abrahám smlouvá s Hospodinem o záchranu města, ke kterému nemá vlastně jiný vztah, než že tam sídlí (jako cizinec) jeho synovec Lot s rodinou. Ale víc než o Lota jde o princip. Nejde o Hospodina, ten přece ví, jak to s tou Sodomou je, ale o Abraháma. Bůh se rozhodl mu sdělit své rozhodnutí, a dokonce vyzkoušet, jak to s tím městem opravdu je. Bohu nejde primárně o trestání lidí, nýbrž o zachování života. O to se snaží i Abrahám, učí se to v modlitbě, která je Hospodinem brána vážně, ale změnit osud města stejně nedokáže. Tam, kde zlo již vše ovládlo, se nedá nic jiného dělat než nechat město zkáze. Z celého města se pouze Lot ukáže jako spravedlivý, jako člověk respektující základní zákony lidského soužití. Bůh jej také zkáze neponechá a vyvádí jej i s rodinou pryč.

Kol 2,12-14

Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili v moc Boha, který ho vzkřísil z mrtvých. I vás, když jste byli mrtví pro své hříchy a když vaše tělo bylo neobřezáno, zase oživil zároveň s ním. Odpustil nám všecky hříchy, zrušil dlužní úpis, který svědčil proti nám svými předpisy, a nadobro ho zničil tím, že ho přibil na kříž.

Autor listu přemýšlí o důsledcích Ježíšovy výkupné smrti, prožívané člověkem ve křtu, pro život křesťana. Jde o univerzální dosah Ježíšovy smrti na kříži. Narušený vztah člověka k Bohu charakterizuje autor obrazem dlužního úpisu (v antice běžná skutečnost). Tento dlužní úpis ztratil svou platnost Ježíšovým výkupným aktem. Zajímavá je narážka na neobřezanost adresátů. Nejde tu o fyzickou obřízku, nýbrž o poukaz na smlouvu, kterou obřízka symbolizovala. Ve verši, který předchází tomuto úryvku, se mluví o obřízce Kristově jako o obřízce neudělané lidskou rukou, jež je odložením stavu nevykoupenosti. Tak jako Abrahámova obřízka byla stvrzením (viditelným potvrzením) smlouvy Hospodina s Abrahámem a přes něj s vyvoleným lidem, tedy nabytím nového statutu, tak je obřízka Kristova – křest – obdržením nového statutu, statutu vykoupeného člověka.

Lk 11,1-13

Jednoho dne se (Ježíš) na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky.“ Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás v pokušení.“

Řekl jim (dále): „Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: `Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.' On však by mu zevnitř odpověděl: `Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.' Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. Proto vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen? Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“

Otčenáš je v této verzi společným znakem Ježíšových učedníků, jenž je odlišuje od jiných. Tato verze je kratší, ale má stejnou strukturu jako verze matoušovská. Uprostřed stojí prosba o pozemské potřeby, o každodenní chléb, tedy o to, co člověk nutně potřebuje k životu. Modlitba má začínat uvědoměním si toho, ke komu se obrací, pak člověk může vyjádřit svou prosbu s důvěrou a odevzdaností o to, co je nutné pro život, a nakonec stojí pokorné uznání vlastní nedostatečnosti a ochoty akceptovat ji i u druhých. Ta je spojena s prosbou o ochranu před nástrahami sebezbožštění.

Lukášovská verze modlitby Otčenáše je pak spojena s poučením o vytrvalosti v modlitbě. Ony příklady vyzývají adresáty k vytrvalosti a důvěře, ale řeč je zakončena nečekanou nabídkou. Člověk by očekával, že za srovnáním lidského jednání s jednáním Božím bude následovat ujištění ve smyslu: tak Bůh vyslyší vaše prosby a dá vám, oč prosíte. Místo toho je zde ujištění, že Bůh dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí. Nejde tedy jednoduše o splnění lidských proseb, nýbrž o dar Ducha. Výsledkem proseb, hledání a tlučení je dar Ducha svatého, snad tedy dar pochopení, dar sjednocení s Boží vůlí.