Středa 24. 7. 2024 – 16. týden v mezidobí

Jer 1,1.4-10

Slova Jeremiáše, syna Chilkijáhova, z kněží usedlých v Anatotě, v Benjaminově území. Hospodin mě oslovil: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil.“ Tu jsem řekl: „Ach, Pane, Hospodine, neumím mluvit, neboť jsem ještě příliš mladý.“ Hospodin mi pravil: „Neříkej: Jsem ještě příliš mladý, neboť kamkoli tě pošlu, půjdeš, a vše, co ti rozkážu, budeš mluvit. Neboj se jich, neboť já jsem s tebou, abych tě vysvobodil“ – praví Hospodin. Pak Hospodin vztáhl svou ruku, dotkl se mých úst a řekl: „Hle, kladu svá slova do tvých úst. Ustanovuji tě dnes nad národy a nad říšemi, abys vytrhával a hubil, abys ničil a bořil, abys stavěl a sázel.“

Hospodin povolává Jeremiáše za proroka, přestože on se cítí nedospělý a nedorostlý pro takovou roli. Na to však Hospodin nedbá, protože on ví lépe než člověk sám, koho a proč si volí. Prorok není vizionář budoucnosti, nýbrž člověk, který ohlašuje Boží slovo, Boží vůli. To je vyjádřeno i aktem dotyku úst. Podobně jako u proroka Izajáše, kdy se anděl dotýká rozžhaveným uhlíkem Izajášových úst, zde je to sám Hospodin: prorokova ústa musí být čistá, očištěna od sebestřednosti, strachu a touhy po úspěchu proroka samotného. I on je jen člověk s omezeními a slabostmi. A právě takového si volí Bůh za svého mluvčího.

Jeremiáš byl povolán k obtížné úloze ohlašování neblahých důsledků chování vyvoleného národa – musí bořit jeho falešnou sebedůvěru, vytrhávat zalíbení v nepravosti, hříchu a svévoli, aby mohl začít s reformou, s nabídkou nového startu do budoucnosti.

Mt 13,1-9

Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá (zrna) na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vzklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní: trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. Kdo má uši, slyš!“

Podobenství o rozsévači nabádá Ježíšovy následovníky, aby nebyli povrchní, aby jejich víra nebyla závislá na okolnostech, aby neochabla v situacích nepřízně, problémů a nároků. Nezáleží na velikosti užitku, který člověk svým životem přináší, ale na jeho poctivém úsilí, na jeho pevnosti, vytrvalosti, statečnosti. Každý člověk může přinášet plody, je to jen na něm – „kdo má uši, slyš“, tedy přemýšlej, jednej.

Věřit v čase pohody je snadné, mnoho obtížnější to je v situaci, kdy se zdá, že Bůh mlčí, nebo dokonce že dopouští vítězství zla. Ježíš nabízí jinou perspektivu a řešení než rezignaci před tím, jaká je společnost a poměry. Ježíš má před sebou dav/zástup lidí, kterým se nedařilo nijak skvěle, a on jim nenabízí násilnou revoluci, nýbrž je vyzývá k osobní angažovanosti tam, kde mohou, k volbě cesty, kterou jde on sám.