Středa 25. 1. 2023 – 3. týden v mezidobí, svátek Obrácení sv. Pavla
Sk 22,3-16
Pavel promluvil k lidu: „Já jsem Žid. Narodil jsem se v Tarsu v Kilíkii, ale vyrostl jsem tady v tom městě, a přesně jsem byl vychován, jak to žádá otcovský zákon, ve škole u Gamaliela. Moje horlivost pro Boha byla veliká, jak je tomu u vás dodneška. Proto jsem pronásledoval toto učení až na smrt: dával jsem spoutat a do vězení zavírat muže i ženy. To mi může dosvědčit i velekněz a celá rada starších. Od nich jsem také dostal listy pro bratry v Damašku a odebral se (tam), abych i odtamtud přivedl svázané (křesťany) do Jeruzaléma k potrestání. Když jsem byl na cestě a už se blížil k Damašku – bylo to kolem poledne – náhle mě z nebe obklopilo oslnivé světlo. Padl jsem na zem a uslyšel, že ke mně mluví nějaký hlas: `Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?' Já jsem odpověděl: `Kdo jsi, Pane?' A on mi řekl: `Já jsem Ježíš Nazaretský, kterého ty pronásleduješ.' Muži, kteří byli se mnou, viděli sice světlo, ale hlas toho, který ke mně mluvil, neslyšeli. Zeptal jsem se: `Pane, co mám dělat?' Pán mi odpověděl: `Vstaň a jdi do Damašku! Tam ti bude řečeno všechno, co máš vykonat.' Protože jsem od jasu toho světla nic neviděl, vedli mě moji průvodci za ruku, a tak jsem přišel do Damašku. Tam mě navštívil jistý Ananiáš, muž zbožný podle Zákona, který měl nejlepší pověst u všech tamějších židů. Přišel ke mně a řekl mi: `Bratře Šavle, ať zase vidíš!' A v tom okamžiku jsem opět nabyl zraku a uviděl ho. On pak řekl: `Bůh našich otců tě předem určil k tomu, abys poznal jeho vůli, viděl Spravedlivého a slyšel jeho vlastní hlas. Ty mu přede všemi lidmi budeš svědčit o tom, co jsi viděl a slyšel. Proč tedy ještě váháš? Vstaň, vzývej jeho jméno, dej se pokřtít a očistit od svých hříchů.'”
Nebo Sk 9,1-22
Šavel soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně. Přišel k veleknězi a vyžádal jsi od něho pověřující listy na synagogy v Damašku: najde-li tam některé stoupence toho vyznání, muže i ženy, aby je mohl přivést v poutech do Jeruzaléma. Když byl na cestě a už se blížil k Damašku, tu ho náhle obklopilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký hlas: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ Zeptal se: „Kdo jsi, Pane?“ Ten odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň a jdi do města. Tam ti bude řečeno, co máš dělat.“ Muži, kteří s ním konali tu cestu, stáli neschopní slova. Slyšeli sice hlas, ale neviděli nikoho. Šavel pak vstal ze země. Oči měl otevřené, ale nic neviděl. Vzali ho proto za ruce a dovedli do Damašku. A tři dny zůstal slepý a nic nejedl ani nepil. V Damašku žil jeden učedník, jmenoval se Ananiáš. Pán k němu ve vidění promluvil: „Ananiáši!“ On odpověděl: „Prosím, Pane.“ Pán mu řekl: „Vstaň a jdi do ulice zvané Přímá a vyhledej tam v Judově domě muže, který se jmenuje Šavel z Tarsu. Právě se modlí.“ (Šavel) uzřel ve vidění muže jménem Ananiáše, jak k němu vchází a vkládá na něho ruce, aby zase viděl. Ananiáš odpověděl: „Pane, od mnoha lidí jsem slyšel, kolik zla způsobil právě tento člověk tvým věřícím v Jeruzalémě. I tady má od velekněží moc, aby dal spoutat všechny, kdo vzývají tvé jméno.“ Ale Pán mu řekl: „Jen jdi. Neboť on je nástroj, který jsem si vyvolil, aby o mně donesl zvěst pohanům, králům a Izraelitům. Já mu ovšem ukážu, jak mnoho musí pro mě vytrpět.“ Ananiáš tedy šel, vstoupil do toho domu a vložil na něho ruce se slovy: „Bratři Šavle, Pán mě poslal, Ježíš, který se ti ukázal na cestě sem. Máš zase nabýt zraku a dostat v plnosti Ducha Svatého.“ V té chvíli jako by mu šupiny spadly s očí, zase viděl a hned se dal pokřtít. Potom pojedl a vrátily se mu síly. Pak pobyl nějaký čas s učedníky v Damašku. A hned začal v synagogách hlásat Ježíše, že je to Boží Syn. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli a říkali: „Copak to není ten, který se snažil zničit v Jeruzalémě ty, kdo vzývají toto jméno? A copak sem nepřišel právě na to, aby je v poutech odváděl k velekněžím?“ Šavel však vystupoval s rozhodností stále větší a židy v Damašku přiváděl z míry, když dokazoval, že (Ježíš) je Mesiáš.
Líčení Pavlova obrácení se ve Skutcích apoštolů objevuje 3x. Kromě těchto dvou (9,1-22, což vypráví autor Skutků o Pavlovi ve 3. os., ještě v 22,3-16, což je řeč Pavlova ke shromážděným Židům v Jeruzalémě, která končí jeho zajetím římskou posádkou, a naposledy v 26,12-18, kde Pavel vypráví o svém povolání Ježíšem před krále Agrippou II. a místodržícím Festem). Tato líčení se od sebe v detailech i obsažených informacích liší, což je dobré si uvědomit. Nejde totiž o realistický historický popis scény, nýbrž o příkladové misijně zaměřené texty, jež mají čtenáře vést k reflexi a angažovanosti. I z historického hlediska jsou některé údaje zacílené na dokreslení scény, nikoliv na podání historické reality, např. Pavlovo pověření přivést křesťany z Damašku do Jeruzaléma je historicky prakticky nemožné, protože Damašek nespadal do jurisdikce jeruzalémského velekněze, patřil do zcela jiného státu. A jak by Pavel vedl spoutané zajatce? Tyto detaily mají jen ukázat obrovskou proměnu v Pavlově životě, jež byla dána Boží milostí.
Onen pronásledovatel rodící se církve jménem Pavel (Šavel/Saul) poznal Krista a zcela to změnilo jeho život, stal se z Boží vůle nejvýznamnější apoštolem Západu. Skutky vznikly velmi pravděpodobně někdy kolem roku 90, tedy téměř 30 let po Pavlově smrti. Pavel se již v církvi prosadil jako autorita, jako ten, kdo nastolil ten správný kurs v konfrontaci se židokřesťany, kteří chtěli setrvávat ve spojení s židovstvím (v roce 70 byl zničen Jeruzalémský chrám a o 4 roky později skončila porážkou Židů tzv. židovská válka). Autor je velkým ctitelem Pavlovým, ale v těchto líčeních ani ve zbytku knihy mu nejde primárně o Pavla jako o šíření evangelia a růst církve, v níž je přítomný zmrtvýchvstalý Pán, díky působení Ducha sv. Pavel a ostatní jsou nástrojem tohoto Božího plánu spásy.
Pavlova „konverze“ není konverzí morální ani konverzí od ateismu k víře. Pavel byl hluboce věřící a zbožný Žid, jemuž ze všeho nejvíc záleželo na úctě k Bohu (což pro něj souznělo s naplňováním Boží vůle vyjádřené v Zákonu). Jeho obrácení znamená změnu optiky, změnu pochopení Božího plánu spásy, jenž se realizuje skrze Ježíše Krista v jeho smrti a zmrtvýchvstání. Skutky tento obrat charakterizují slepotou, do níž Pavel upadl po setkání se zmrtvýchvstalým Pánem. Aby mohl skutečně nově vidět, musel projít temnotou, musel překonat svou slepotu. Pavel sám ve svých listech o svém obrácení nemluví takovýmto způsobem, nýbrž mluví o něm jako o svém povolání k hlásání evangelia pohanům, jako o setkání s Kristem, o novém poznání, jež překonává to staré. Ale i my občas potřebujeme projít temnotou, abychom mohli vidět jinak, jasněji, lépe.
Je také dobré si všimnout dvou mýtů, jež jsou s jeho obrácením spojeny: Pavel nespadl z koně (cestoval totiž pěšky) a jeho setkání se zmrtvýchvstalým Kristem nedělá ze Šavla Pavla. Pavel sám židovské jméno Saul/Šavel nikdy v listech nepoužíval (odkazuje ke kmeni Benjamin, z něhož podle svých slov opravdu pocházel) a ke změně jeho jména (vcelku bez vysvětlení) sahá autor Skutků až při líčení jeho první misijní cesty na Kypru (Sk 13,9). Tam najednou přestává mluvit o Šavlovi/Saulovi a mluví už jen o Pavlovi (s výjimkou líčení zážitku před Damaškem).
Na Pavlovi a jeho příběhu si je možné uvědomit mnoho věcí, jednou z nich je, že nelze nikoho dopředu odepisovat (jak se o to ze strachu snažil onen učedník Ananiáš), jinou, že Boží moc a milost přesahují lidský kalkul a že Bůh dokáže využít kvality člověka pro své cíle, totiž pro záchranu lidí, i když to zpočátku vypadá zcela nepravděpodobně. Na Pavlovi samotném je možné obdivovat jeho ochotu ke změně, jeho odvahu, angažovanost, vytrvalost a lásku ke Kristu.
Mk 16,15-18
Když se Ježíš naposled zjevil jedenácti (apoštolům), řekl jim: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu! Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: ve jménu mém budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady (do ruky), a když vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se.“
Tento úryvek pochází z dodatečného závěru Markova evangelia (ve starých rukopisech existují tři varianty závěru, tento úryvek je z toho nejdelšího, jenž byl církví přijat a kanonizován). Závěr opakuje rozeslání apoštolů s úkolem hlásat evangelium, jak ho podává Matoušovo evangelium. Aby mohli svůj úkol naplnit, tak jsou vyzbrojeni mocí a zvláštními znameními, jimiž se prokazuje pravdivost jejich poselství. Nicméně pít jedovaté nápoje jako důkaz víry nelze nikomu doporučit. Autor, odlišný od autora Markova evangelia, chce zdůraznit, že „víra hory přenáší“, že je to síla, která mění život. Je důležité se touto silou nechat proměnit, a nemusí se to projevovat žádnými nadstandardními činy!
Není samozřejmě doporučeníhodné zkoušet to, co je tam napsáno o hadech či jedovatých nápojích. A je třeba brát s určitou rezervou i ono: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen.“ Právě doslovné chápání takových výroků vedlo k představě o výlučnosti spásy v církvi (rozuměj katolické) ve smyslu výroku „mimo církev není spásy“, čímž se myslelo, že všichni, kdo nejsou katolíci, budou ipso facto zavrženi. Autor dodatku k evangeliu, který vznikl nejspíš ke konci 1. století, v období formování církve ve vnitřních i vnějších konfliktech, chtěl zdůraznit důležitost víry (proto ti, kdo uvěří a dají se pokřtít, mají mít výjimečné schopnosti) a odvahy ji přijmout a dát se pokřtít. Jde tedy primárně o výrok parenetický, povzbuzující, nikoliv dogmatický. Nelze předepisovat Bohu, koho smí a nesmí spasit. Pouze tehdy, kdy člověk naplno poznává pravdu a její závaznost, a přesto se rozhodne proti ní, se vylučuje z Boží přítomnosti, protože Bůh je „ztělesněná“ pravda, láska, dobro i krása.
Víra, a to i ta přirozená, je v životě zásadním motorem v pohybu vpřed, protože skutečně dodává sílu, i když to nemusí být spojeno (a většinou také není) se zázraky, s činy přesahujícími běžné dění. To znají i lékaři, psychologové i další profese. Věřit znamená být otevřen, nevzdávat se, mít naději. Často se pak dějí pozoruhodné věci, i když nepřesahují řád pozemské skutečnosti.
