Pátek 25. 10. 2024 – 29. týden v mezidobí
Ef 4,1-6
Bratři! Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje. Jen jedno je (ono tajemné) tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech.
Autor listu nabádá své adresáty k jednotě. Tato jednota má být založena na vztahu k témuž jedinému, trojjedinému Bohu. Jednota není uniformita, Boží osoby nejsou uniformní, nýbrž žijí ve vzájemném vztahu lásky. To má být zdrojem a vzorem jednoty křesťanů. Všichni jsou povoláni k témuž dobru, totiž ke společenství s Bohem ve třech osobách. Zní to tak trochu jako zbožná fráze, ale kdybychom tohle brali vážně, bylo by na světě lépe. Jestliže máme všichni stejný cíl a směřujeme k němu, pak není tak důležité, jak rychle a jakým způsobem kdo jde. Tím bychom se mohli zbavit představ o důležitosti či nedůležitosti někoho či jeho práce, žárlení, ctižádosti, soupeření, a naopak bychom si mohli tu společnou cestu navzájem usnadňovat, zpříjemňovat, a to pokorou, mírností, trpělivostí, přátelstvím, láskou.
Lk 12,54-59
Ježíš řekl zástupům: „Když vidíte, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: ‚Přijde déšť‘ a bývá tomu tak. Když však vane vítr z jihu, říkáte: ‚Bude horko‘ a bývá. Pokrytci! Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu? Proč sami od sebe nerozeznáte, co je správné? Když jdeš se svým protivníkem na úřad, udělej všechno, aby ses ještě cestou s ním vyrovnal. Jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá biřici a biřic tě uvrhne do vězení. Říkám ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře!“
Ježíš v lukášovském podání ukazuje na podobný rozpor v člověku, o němž mluví Pavel v Listu Římanům. (V Mt evangeliu je onen příklad dvou znesvářených lidí součástí jedné z tzv. antitezí, a to o hněvu.) Jestliže je člověk schopen používat svůj rozum, odhadovat následky různých jevů, jak to, že není schopen jednat morálně, jak to, že není schopen vyhodnotit správně situaci? Jak to, že není schopen nahlédnout důsledky svého jednání? To manifestuje Ježíš na příkladu dvou znesvářených lidí, dlužníka a věřitele, pokud dlužník včas nezareaguje, tak to pro něj bude mít devastující následky. Příčinou tohoto rozporu rozumu (schopnost chápat realitu a vyvozovat z ní důsledky) a vůle (zatvrzelost nechtít vidět pravdu a jednat podle ní) je lidská sebestřednost, lidské sobectví, lidská touha po sebeprosazení, lidská neochota změnit smýšlení, opustit své pohodlí, svou zdánlivou zajištěnost. Ježíšova slova jsou varováním, protože se nelze na nic vymlouvat. Příčinou problému není neschopnost adresátů poznat pravdu, ale pokrytectví, nechuť připustit si zřejmou pravdu a snaha se jí vyhnout.
Ježíš vytýká svým zřejmě kriticky nastaveným posluchačům, že se umějí dobře orientovat v praktických věcech, ale uniká jim to podstatné. Možná jsou jimi natolik pohlceni, že přes svou chytrost, zkušenost, znalosti, inteligenci nejsou s to rozpoznat kvalitu času, pravou podstatu věcí. Jistě vědí, jaké je datum a roční období, ale nevnímají specifičnost času, který jim je nabídnut – Ježíšovu přítomnost. A v tom na tom jsou jako ten dlužník či podvodník, který se musí dostavit k soudu. Nevede se nám také trochu jako těm, k nimž se Ježíš kriticky obrací? Jsme chytří, vzdělaní, zkušení, umíme tolik věcí, že to může vyvolávat úžas, ale rozpoznáváme kvalitu a nároky času, v němž se právě nalézáme?
