Sobota 25. 11. 2023 – 33. týden v mezidobí
1 Mak 6,1-13
Když král Antioch procházel severní provincie, slyšel, že v Elymaidě v Persii je město proslulé bohatstvím, stříbrem a zlatem. Je v něm velmi bohatý chrám, obdarovaný zlatou zbrojí, pancíři a štíty, které tam zanechal syn Filipův Alexandr, Makedoňan, který první vládl Řekům. (Antioch) šel a hledal, jak by se zmocnil města a vyloupil ho, ale nepodařilo se mu to, poněvadž se obyvatelé města o tom doslechli a utkali se s ním v bitvě.
On utekl, odtáhl odtamtud s velkým zklamáním a vrátil se do Babylónie. Tu přišel kdosi a ještě v Persii mu oznámil, že vojsko, které táhlo do Judska, bylo poraženo. A že Lysias, který vytáhl v čele velkého vojska, musel uprchnout před Židy. Ti se obohatili zbraněmi, lidmi a velkou válečnou kořistí, kterou pobrali poraženému vojsku. Strhli ohavnost, kterou on v Jeruzalémě vystavěl, a jak to bylo dříve, vysokými hradbami obehnali svatyni i jeho město Betsuru. Když král uslyšel tuto zprávu, ulekl se otřesen do hloubi, padl na lůžko a onemocněl zlostí, že se mu nesplnilo jeho přání. Byl tam mnoho dní v těžké trudnomyslnosti, která se stále vracela, takže se říkalo, že umírá. Zavolal všechny své přátele a řekl jim: „Spánek se od mých očí vzdálil, trudnomyslnost mi svírá srdce, a proto si říkám: Do jaké tísně jsem se dostal, v jak velké bouři to jsem! Jak jsem byl ctěný a milovaný ve své moci! Nyní si však vzpomínám na zlo, které jsem způsobil v Jeruzalémě, kde jsem pobral všechny stříbrné a zlaté nádoby a bezdůvodně jsem dal utratit obyvatele Judska. Poznávám, že proto mě stihlo toto neštěstí. Hle, hynu zármutkem v cizí zemi!“
Král Antioch Epifanes (Seleukovec) byl velmi neúprosným pronásledovatelem Židů věrných Zákonu. Ale jak se říká „Na každého jednou dojde“, tak došlo i na něj. Jako následník Alexandra Velikého a jeho velikášských představ se rozhodl zvětšovat svou říši až do neúnosnosti, což se mu stalo osudným. Pisatel 1 Mak interpretuje jeho úzkost před smrtí jako sebereflexi nad jeho postojem k Židům. „Žádný strom neroste až do nebe“: jeho osud je varování pro všechny v každé době. Každý velikášský vůdce může dopadnout jako tento panovník, který se považoval za božské zjevení (jak vyjadřuje jeho přívlastek Epifanes). Hospodin sice zdánlivě mlčí, je jakoby nepřítomen, ale přesto zůstává pánem dějin a zasahuje. Ani Putin, ani nikdo jiný nezůstane navěky.
Lk 20,27-40
K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: `Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.' Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak (všech) sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!“ Ježíš jim řekl: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení. A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve (vyprávění o hořícím) keři, když nazývá Pána `Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.“ Někteří z učitelů Zákona mu na to řekli: „Mistře, dobře jsi odpověděl!“ Nikdo se pak už neodvážil dát mu nějakou otázku.
Nesmyslný příběh, který si vymysleli saducejové (vlivné nábožensko-politické hnutí v Palestině v 1. stol př. n.l. a n. l. až do roku 70), aby Ježíše zesměšnili, protože oni sami v žádný posmrtný život (na rozdíl od farizejů) nevěřili. Ježíš je usadil odkazem na stejný zdroj, z něhož i oni vycházeli – na Mojžíše, resp. Pentateuch (5 knih Mojžíšových – Zákon). Saducejové představovali společenskou elitu a vzdělanou vrstvu (příslušníci jejich hnutí pocházeli z řad laické i kněžské aristokracie a v centru jejich pozornosti stál Chrám).
Máme-li účinně vyvracet nesmyslná či překroucená tvrzení, musíme se ve věcech orientovat. Dnes možná ještě více než dříve. Dostatečné vzdělání, náboženské zkušenosti i schopnost a ochota svědčit a srozumitelně argumentovat jsou velmi potřebné. Ježíš byl schopen odzbrojit své oponenty jejich vlastními zbraněmi, a to způsobem kultivovaným – na rozdíl od nich nenasadil zesměšňující způsob řeči, nýbrž vzal jejich smyšlený příběh zcela věcně a ukázal jim díru v jejich argumentaci. Tím je vyvedl z míry mnohem více, než kdyby se nechal vtáhnout do debaty o nesmyslnosti daného případu.
