Pondělí 25. 11. 2024 – 34. týden v mezidobí

Zj 14,1-3.4b-5

Já, Jan, měl jsem vidění, a hle – na hoře Siónu stál Beránek a s ním bylo sto čtyřiačtyřicet tisíc těch, kdo mají na čele napsáno jeho jméno a jméno jeho Otce. Uslyšel jsem z nebe hlas jako hukot velikých vod nebo jako rachot silného hromu. Ten hlas, – který jsem slyšel, zněl, jako když zpěváci doprovázejí na citeru svůj zpěv. A zpívali před trůnem, před těmi čtyřmi bytostmi a před těmi starci novou píseň. Nikdo se nemohl té písni naučit než těch sto čtyřiačtyřicet tisíc vykoupených ze země. Ti následují Beránka, kamkoli jde. Byli vykoupeni z lidí jako prvotiny pro Boha a pro Beránka. Z jejich úst nevyšla lež. Jsou bez poskvrny.

Oněch 144 tisíc vyvolených (symbolický počet 12x12 tisíc) nejsou jediní zachránění (jak tvrdí svědci Jehovovi), nýbrž ti, kdo jsou označeni za prvotiny z vykoupených lidí. Zpívají oslavný chorál, jemuž se nemůže nikdo jiný naučit. Již v 7. kapitole bylo jiných symbolických 144 tisíc z Izraele (z 12 kmenů). Ti zde představují mučedníky, kteří dali sami sebe k dispozici pro víru. Symbolicky jsou umístěni na Sión, na Chrámovou horu, kde v té době již Chrám nestál. Nesou si charakteristiku čistých, svatých s narážkou na starozákonní kněze. Nejde o oslavu celibátu, nýbrž o symbol oddanosti Hospodinu těch, kteří za ním stojí celou svou bytostí, kteří nepropadli hříchu, modloslužbě. Zde líčená liturgie je protikladem k pseudooslavě šelmy z předchozí kapitoly. Ti, kdo jsou oddáni šelmě, mají cejch na pravé ruce nebo na čele, jenž jim poskytuje existenční výhody (cejch, jenž je znamením otroctví), oněch 144 tisíc vyvolených nese znamení příslušnosti k Bohu a Beránkovi na čele. Onu speciální píseň se mohou naučit jen ti, kdo projdou stejnou zkouškou, kdo se osvědčí v zápase o pravdu.

Protože tito mučedníci pro pravdu představují prvotiny, není počet těch dalších nijak uzavřen. Oni jsou však výzvou pro ostatní. Prvotina se obětovala jako dar Bohu. Ostatní pak zůstalo ve prospěch lidí. Prvotina nám otevírá cestu k naplnění, k radosti.

Lk 21,1-4

Ježíš se rozhlédl a pozoroval, jak bohatí dávají do chrámové pokladnice své dary. Spatřil také jednu chudou vdovu, jak tam dala dvě drobné mince, a řekl: „Opravdu, to vám říkám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní. Ti všichni totiž dali darem něco ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku dala všechno, co měla na živobytí.“

Tento text není výzvou, abychom jako např. sv. Antonín-Poustevník rozdali celý svůj majetek, tedy abychom vše, co máme, věnovali na farní či diecézní účet a neměli pak z čeho žít. Ježíš vyzdvihuje velikou úctu a oddanost té chudé vdovy, která se zříká všeho z lásky k Bohu. Ale nikoliv pro onen akt sám o sobě, nýbrž pro své učedníky, jejichž pohled mohl být ohromen velikostí darů, které dávali do pokladnice bohatí. Z hlediska čistě ekonomického byly ty dary zcela nesouměřitelné. Vdovin příspěvek pro provoz Chrámu neznamenal nic a těžko ho kdo vůbec zaznamenal, zatímco dary bohatých byly podstatné a nápadné. A přece měl ten vdovin mnohem větší hodnotu.

Nejde jen o peníze a majetek. Máme běžně tendenci hodnotit lidi podle velikosti jejich přínosu pro náš život nebo pro život společenství či společnosti, tedy kvantitativně. Jenže skutečná velikost daru spočívá ve velikosti lásky, která je do něj vložena. Stačí si připomenout Velepíseň na lásku sv. Pavla z 13. kapitoly 1. listu Korinťanům. Je to jako z dary od dětí – ty jsou z hlediska ekonomického přínosu vcelku zanedbatelné –, ale z hlediska vyjádření vztahu lásky k nezaplacení. Vánoce se blíží, je třeba přemýšlet skutečně, čím lze druhé nejvíc obdarovat. Dát si tu práci a najít, co může druhým udělat skutečnou hlubokou a trvalou radost. To rozhodně nemusí být drahé dary. Pro mne osobně jsou největším darem osobní vyjádření vztahu.