Středa 25. 12. 2024 – ve dne; Hod Boží vánoční
Iz 52,7-10
Jak je krásné (vidět) na horách nohy posla, (který přináší) radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: "Bůh tvůj kraluje!" Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!
Útěšné proroctví z knihy Izajáš – Bůh se ujal svého lidu: lid se z vyhnanství může vrátit nazpět. Jeruzalém se opět stane centrem úcty k Hospodinu, místem radosti a naděje. Jakkoliv zní tento text nadějeplně, radostně a nadšeně, realita, která je v pozadí není tak snadná. Návrat nebyl vůbec jednoduchý, Jeruzalém sám byl v troskách, život omezen. A přesto bylo proč se radovat, protože před Izraelem stála nová budoucnost. Začít znovu budovat, co bylo zničeno, je náročné, ale také krásné, protože vede dopředu. Bůh svůj lid neopustil. Kéž by to konečně začalo platit i pro Ukrajinu, Gazu, Libanon, Izrael i Sýrii – a jistě i mnohé jiné země! Příští rok je rokem milostivého léta, tak snad se Bůh smiluje a ukáže nám cestu ven z šíleného dění, jehož jsme svědky.
My sice – na rozdíl od mnoha jiných – nejsme v exilu, ale přesto potřebujeme znovu zažít posla, který zvěstuje radostnou zprávu, evangelium pro dnešní dny. Je to paradox, že my, kteří máme být nositeli radostné zprávy pro druhé, ji potřebujeme především sami. Kéž se naplní, že „všechny končiny země uzří spásu našeho Boha“!
Žid 1,1-6
Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho (božské) slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici (Boží) velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy (Bůh) řekl: ‚Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil‘? A dále: ,Já mu budu otcem a on mi bude synem.‘ A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: ,Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!‘
Jsme dětmi posledního času, času, do něhož již vehementně vstoupila věčnost. Ježíš-Syn Boží, ten jenž s námi žil naše lidství a žije je proměněné nadále (a i skrze ně je víc než andělé), nám nabízí podíl na věčnosti Božího království. Bůh je pro člověka smysly nedosažitelný a nepředstavitelný, Ježíš je jeho viditelným obrazem a také obrazem toho, k čemu jsme jako lidé stvoření na podobu Boží definitivně povoláni a co již – byť v omezení – můžeme prožívat teď a tady.
Text je reflexí na vztah Otce a Syna, připomíná i mudroslovnou literaturu ve vztahu hypostazované Moudrosti a Hospodina. Na rozdíl od ní však byl Ježíš reálnou postavou, člověk s plností lidství, a právě díky tomu nám může ukazovat, kudy a kam máme jít. I nám nabízí Bůh své otcovství, které nás po boku Ježíšově povyšuje nad anděly. Důstojnost vykoupeného člověka, Božího syna/dcery, je ohromná, škoda, že my ji tak moc nevnímáme – ani v sobě, ani v druhých. Lidé všude na zemi ničí bez rozmyslu životy druhých, protože si neváží toho svého, pouze se o něj bojí.
Jan 1,1-18
Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: ‚Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.‘“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten (o něm) podal zprávu.
Jeden z nejkrásnějších, ne-li nejkrásnější, christologických hymnů. Ježíš jako Boží Slovo/Logos-Syn je spojen s Otcem od „počátku“, tedy věčně. Jeho vstoupením do světa se rozehrává drama zápasu světla Božího s tmou hříchu, zla. Jenže tam, kde je světlo, tma je nemůže přemoci. Drama nepřijetí toho, kdo přišel do vlastního, je relativizováno těmi, kdo Slovo přijali, přidali se ke světlu, neboť oni jsou dětmi Božími, sjednoceni se Synem. Přesto je to drama, které trvá až dodnes. Ježíš je světlo, ale brýle lidského sebeklamu nedovolují to světlo pořádně vidět. Nadějí člověka je že, to světlo trvá, i když ho člověk skrz špinavé brýle nevidí nebo jen zkresleně.
Jan vydal svědectví, nevydával se za ono světlo, i když si to někteří mysleli. Jan zůstal věrný pravdě i svému poslání, nenechal se svést na cestu vlastní důležitosti.
Zákon je důležitý, ale jeho význam i dosah je omezený ve srovnání s milostí a láskou. Vánoce nás zvou, abychom alespoň na chvíli spočinuli v náručí (nebo i na klíně) Otcově, protože jsme spolu s Ježíšem a skrze něho jeho syny a dcerami. Pak o něm i my budeme moci podat zprávu, nechat zářit světlo Boží skrze sebe.
