Čtvrtek 25. 2. 2021

Est 4,17n.p-r.aa-bb.gg-hh

Královna Ester se utekla k Pánu, neboť se bála smrtelného nebezpečí, které hrozilo. Se svými služebnicemi ležela od rána do večera na zemi, a tak se modlila: „Bože Abrahámův, Bože Izákův a Bože Jakubův, jsi požehnaný! Pomoz mně opuštěné, nemám mimo tebe jiného pomocníka, Pane, neboť mi hrozí nebezpečí. Z knih svých předků jsem slyšela číst, Pane, že až do konce vysvobozuješ všechny, kdo se ti líbí. Pomoz nyní mně opuštěné, nemám nikoho jen tebe, Pane, můj Bože! Pomoz mně osiřelé a vlož do mých úst vhodnou řeč před tváří lva (krále) a učiň, abych se mu zalíbila! Proměň jeho srdce, aby nenávidělo našeho nepřítele, ať zahyne on i ti, kteří stejně smýšlejí! Nás však vysvoboď z rukou našich nepřátel, proměň náš zármutek v radost a naše bolesti v záchranu!“

Kniha Ester nabízí příběh, který se stal základem židovského svátku Purim (Svátek losů), obdobného našemu masopustu, ovšem s mnohem hlubším podtextem; je to příběh reflektující zkušenost pronásledování Židů (vrcholícího v pogromech) už v antice. Tento úryvek je z deuterokanonických dodatků ke knize Ester (tedy evangelická a židovská vydání tuto část neobsahují). Jde o část modlitby královny Ester, která pro záchranu svých soukmenovců hodlá překročit králův zákaz a objevit se před ním, ačkoliv není králem pozvána. Modlí se o pomoc k Bohu a svou modlitbu doprovází postem a pokorným postojem.

Když má člověk učinit nějaký odvážný krok, je na místě, aby se na něj připravil vážně míněnou modlitbou a svěřil se do Boží ochrany. Bůh za ně ten krok neudělá, musí ho udělat sám, ale člověk se může na Boha spolehnout, že je v dané situaci s ním. Neplyne z toho ani dopředu daný úspěch, ale vědomí, že se tak děje v Boží režii.

Mt 7,7-12

Ježíš řekl svým učedníkům: „Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám! Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Vždyť kdo je mezi vámi takový, že dá vlastnímu synovi kámen, když ho poprosí o chléb? Nebo když poprosí o rybu, že mu dá hada? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá dobré věci těm, kdo ho prosí. Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim, neboť v tom je celý Zákon i Proroci.“

Tato pasáž z Matoušova evangelia, stále ještě z Horského kázání, mluví o jistotě Boží reakce na člověkovu prosbu. I lidé reagují na prosby svých dětí tím, že jim dají potřebné dobré věci, o to více lze očekávat dobré věci od Boha, který je milujícím Otcem. Co jsou ty dobré věci od Boha, upřesňuje v paralelním textu Lukášovo evangelium – Bůh-Otec dá prosícím Ducha svatého. To tady Matoušovo evangelium neříká, nýbrž vrací pohled od Boha zpět na zem k vzájemným vztahům mezi lidmi ve formulaci tzv. zlatého pravidla (Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim),. Bůh na prosby člověka reaguje, ale napřed musí člověk respektovat druhé a jednat s nimi s láskou.

Problém vyslyšení modlitby to zcela neřeší, ale poukazuje to na to, že dříve, než člověk po Bohu něco chce, tak by měl mít srovnané vztahy s lidmi. Je třeba prosit Boha s čistým srdcem a to není až tak úplně jednoduché: Bůh není automat na splněná přání. Když má člověk čisté srdce, uvidí Boha, jak stojí v Blahoslavenstvích, tedy žije v Boží přítomnosti, je sjednocen s Bohem i ve své prosbě a je schopen přijmout „výsledek“ své prosby, i když je jiný nebo jej vůbec nevidí. Modlitba nesmí být manipulací ani kupčením s Bohem ve stylu: „já ti dám tohle (nejrůznější skutky) a ty mi musíš splnit mou prosbu“. Bůh nepotřebuje naše skutky, aby byl ochoten vyslyšet naší prosbu, není na nich závislý; to my musíme očistit své smýšlení, mít čisté srdce, abychom viděli Boha a byli otevřeni pro jeho řešení. K tomu a jedině k tomu mohou naše skutky sebezáporu, pokání atd. sloužit. Nám ne Bohu.