Neděle 25. 2. 2024 – 2. neděle postní
Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18
Bůh zkoušel Abraháma a řekl: „Abraháme!“ Odpověděl: „Tady jsem!“ Bůh pravil: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“ Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka a položil ho na oltář, nahoru na dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: „Abraháme, Abraháme!“
Ten se ozval: „Tady jsem!“ (Anděl) řekl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna.“ Abrahám pozdvihl své oči, a hle – za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: „Při sobě samém přísahám – praví Hospodin – že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl.“
Jeden z nejdramatičtějších příběhů Starého zákona. Nárok, který Hospodin klade na Abraháma, je obrovský, pro nás velmi obtížně přijatelný. I když v současné situaci válek bohužel vlastně aktuální. Obětovat dítě pro něco vyššího není jen tak. Bůh nechce lidské oběti, on je nepotřebuje – on nepotřebuje z naší strany žádné oběti. To jediné, co potřebuje, co Bůh opravdu potřebuje, je láska, láska lidí mezi sebou a k němu jako zdroji, jako Lásce, jež je osobou.
Jednou tento text ztvárňovali dramaticky studenti z Jaboku – a hlavním poselstvím jejich pojetí bylo, a to mě dodnes oslovuje, – že ten beran tam od začátku byl. Od začátku je jasné, že Bůh není krvelačný, že neničí své přísliby, protože je věrný, ale člověk to nepoznává, člověk toho berana ještě není s to vidět. Až když dojde na konec svých sil, svého umu.
Řím 8,31b-34
(Bratři!) Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!
Izák byl ušetřen, Ježíš obětoval svůj život, a to ve prospěch druhých. I když bývá Izák interpretován jako Ježíšův předobraz, je mezi nimi podstatný rozdíl již v tom, že Izák má být přinesen jako oběť Bohu-Hospodinu. Avšak Ježíš, Boží Syn, dává svůj život ve prospěch lidí, pro jejich novou budoucnost. Svým textem chce Pavel zdůraznit, že Bůh se ujímá člověka, není třeba se ho bát, když člověk žije ve víře v Krista, když ho následuje svým životem.
Mk 9,2-10
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“.
Ježíš odchází na vysokou horu do samoty, kam s sebou bere i tři ze svých učedníků, oblíbenou trojici (u synoptiků) Petra a Jakuba s Janem (Zebedeovce). Těm dává zakusit něco neuvěřitelně silného, dává jim poznat svou pravou totožnost. Nechá je zahlédnout tajemství své bytosti. Mojžíš s Eliášem jsou svědky Ježíšova spojení s božskou sférou, jeho statutu u Boha. Ti tři učedníci se stávají účastníky eschatologického dění. Není divu, že se Petrovi nechce odejít, ale rád by dění zadržel a postavil tři stany, eschatologické dění stáhl na zem. Stany jsou odkazem na putování pouští, ale i na svátek Stánků. Z čeho by je tam Petr stavěl? Ten nápad se stany byl především výrazem jeho neschopnosti se zorientovat v tom, co se děje, výrazem snahy dění zařadit do souvislostí a ukotvit je v přítomnosti. Jako člověk potřeboval celé to dění zadržet, převést do pozemské reality. A přesně v té chvíli se opona zavřela a učedníci se ocitli v mlze, v oblaku, který jim nedovoloval vidět. Když se rozplynul, vše bylo jako na začátku – Ježíš tam byl sám ve své běžné podobě. Oni však už pochopili, kdo je: milovaný Boží Syn, Pán, jehož je třeba brát vážně a s úctou, poslouchat ho. Evangelista mluví stejně jako při Ježíšově křtu v Jordánu o hlasu z nebe, z oblaku, jenž symbolizuje Boží přítomnost. A ona slova jsou téměř shodná, jen jsou doplněna výzvou k poslouchání. Ve křtu mluvil hlas K Ježíšovi, sdělovat jeho identitu od Boha, potvrzoval ji Ježíšovi samotnému na počátku jeho veřejné činnosti. Zde je sdělení adresováno učedníkům, a to jako předobraz toho, co má přijít. Ale mezitím bude ještě třeba, aby Ježíš prošel zkouškou ohněm, unesl svůj kříž. Učedníci nejsou s to interpretovat to, čeho stali účastníky, svědky. Nechápou to v plném kontextu. Proto o tom nemají mluvit. Avšak příkaz poslouchat Ježíše pro ně platí. Ostatně platí i pro nás – poslouchat ovšem znamená napřed naslouchat, vnímat, přemýšlet. Žádný hlas z nebe nekřičí, ten se děje v nás, proto vyžaduje značnou pozornost, soustředění, otevřenost mysli.
