Sobota 25. 6. 2022 – památka Neposkvrněného srdce P. Marie

Pláč 2,2.10-14.18-19

Zničil Hospodin bez milosti všechny Jakubovy příbytky, zbořil ve svém hněvu pevnosti judské dcery; srazil k zemi, zneuctil krále i jeho knížata. V nářku sedí na zemi starci siónské dcery; posypali své hlavy popelem, žínice mají okolo beder; k zemi svěsily hlavu jeruzalémské panny. Od slz mi chřadnou oči, v mých útrobách to vře, má játra se vylévají na zem pro pohromu dcery mého lidu; hyne dítě i kojenec na prostranstvích města. K svým matkám volají: „Kde je chléb a víno?“ – když smrtí raněni hynou na prostranstvích města, když vydechují svou duši do klína svých matek. K čemu tě mám přirovnat, k čemu připodobnit, jeruzalémská dcero, kdo ti přispěje, aby tě potěšil, panno, siónská dcero? Jak moře veliká je tvá pohroma, kdo tě má zhojit? Tvoji proroci ti vydávali za vidění klam a podvod, neodhalovali tvé nepravosti, aby změnili tvůj osud. Klamali tě výroky lži a podvodu. Volej – svým srdcem k Hospodinu, panno, siónská dcero! Ať jako potok tekou tvé slzy ve dne i v noci! Nedopřej si odpočinku, ať se neuklidní zřítelnice tvého oka! Nuže, naříkej v noci, na počátku každé hlídky, vylévej jako vodu své srdce před tváří Páně, pozdvihni k němu své ruce za život svých dětí, (které hynou hladem na rozích všech ulic).

Knih Pláč vznikla jako reakce na zničení Jeruzaléma v roce 587 př. n. l. a odvlečení obyvatelstva do Babylónu. Autor nabádá adresáty k pokání, protože poroba je důsledkem nepravosti národa. Jedinou možností je osvojit si kající postoj a dovolávat Božího milosrdenství. Lidé mnohem raději naslouchají falešným prorokům, kteří šíří populistické řeči a sliby a neodhalují pravdu, než skutečným prorokům, kteří vidí do podstaty problémů a žádají nápravu. Tak to – i s těmi důsledky – funguje dodnes.

Mt 8,5-17

Když přišel Ježíš do Kafarnaa, přistoupil k němu (jeden) setník s prosbou: „Pane, můj služebník leží doma ochrnulý a hrozně se trápí.“ (Ježíš) mu řekl: „Přijdu a uzdravím ho. „Setník však odpověděl: „Pane, nezasloužím si, abys vešel do mého domu. Ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu jednomu: ‚jdi‘, a jde, a jinému: ‚přijď‘, a přijde, a svému služebníkovi: ‚udělej to‘, a udělá to.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho doprovázeli: „Amen, pravím vám: Takovou víru jsem v izraelském národě nenašel u nikoho. Ale říkám vám: Mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království, ale synové království budou vyhnáni do temnot venku; tam bude pláč a skřípění zubů.“ Setníkovi pak Ježíš řekl: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak ať se ti stane.“ A služebník se v tu hodinu uzdravil. Když vešel Ježíš do Petrova domu, uviděl, že Petrova tchyně leží a má horečku. Dotkl se její ruky, a horečka jí přestala; (ona) vstala a obsluhovala ho. Když nastal večer, přinesli k němu mnoho posedlých zlými duchy. Svým slovem duchy vyhnal a všecky nemocné uzdravil, aby se naplnilo, co řekl prorok Izajáš: `Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci.'

Setníkovo chování a jeho prosbu lze hodnotit jako pokoru a ohleduplnost nebo jako drzost. Ježíš mu nabízí vyslyšení jeho prosby s tím, že přijde a služebníka uzdraví. Setník to však odmítne a zdůvodní to paralelou se svou mocí rozkazovat a vynutit si poslušnost. Dává tím v intencích evangelia nepochybně Ježíšovi najevo, že ho považuje za tak mocného, že může poroučet i nemoci, aby nemocného opustila. Ježíš chválí jeho víru a pronáší varovný výrok na adresu svých soukmenovců, kteří v něj a jeho poslání nevěří. Tím riskují, že promarní svou šanci, zatímco nevěřící (pohané) se jí chopí, protože jsou bez předsudků.

Služebník a následně i Petrova tchyně jsou uzdraveni, jsou vráceni do běžného života. Uzdravení je sice věc neobyčejná, ale jeho cílem je návrat do každodenního životního provozu, jenž byl a je namáhavý. Ježíš uzdravuje všechny, kdo se o to ucházejí – sami nebo prostřednictvím svých blízkých. Tím naplňuje i své mesiánské poslání. Ti, kdo k Ježíšovi přinášeli či přiváděli své nemocné a posedlé blízké, to jistě dělali ze starosti o ně, ale i z pragmatických důvodů, protože starost o nemocné byla nákladná a obtížná. I oni potřebovali být zbaveni péče o nemocné, závislé členy rodiny, protože to byla zátěž navíc. Ježíš to nepochybně dobře věděl.