Úterý 25. 6. 2024 – 12. týden v mezidobí
2 Král 19,9b-11.14-21.31-35a.36
Senacherib, asyrský král, poslal k Ezechiášovi posly se vzkazem: „Tak řekněte judskému králi Ezechiášovi: Ať tě neklame tvůj Bůh důvěrou, že Jeruzalém nepadne do moci asyrského krále! Vždyť jsi přece slyšel, co učinili asyrští králové všem zemím, které vyvrátili, a ty bys měl vyváznout?“
Když tedy vzal Ezechiáš list z ruky poslů a přečetl ho, vstoupil do Hospodinova domu, rozvinul ho před Hospodinem a modlil se k Hospodinu: „Hospodine, Izraelův Bože, který trůníš nad cheruby, ty jediný jsi Bůh všech království země, tys učinil nebe i zemi. Nakloň, Hospodine, své ucho a slyš! Otevři, Hospodine, své oči a viz! Slyš všechna Senacheribova slova, která vzkázal, aby se rouhal živému Bohu. Ano, je pravda, Hospodine, že asyrští králové zpustošili všechny národy a jejich země. Hodili jejich bohy do ohně, neboť to nebyli bohové, ale výtvor lidských rukou, dřevo a kámen. Proto je mohli zničit. Nyní však, Hospodine, náš Bože, vysvoboď nás z jeho ruky, ať poznají všechna království země, že jedině ty, Hospodine, jsi Bůh!“ Izaiáš, syn Amosův, vzkázal Ezechiášovi: „Tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Slyšel jsem, cos mi ve své modlitbě říkal o asyrském králi Senacheribovi. Toto mluví Hospodin proti němu: Pohrdá tebou a posmívá se ti panenská dcera Siónu, za tebou pokyvuje hlavou dcera Jeruzaléma. – Vyrazí totiž z Jeruzaléma zbytek, co se zachránilo ze siónské hory. Způsobí to horlivost Hospodina zástupů. Proto tak praví Hospodin o asyrském králi: ‚Nevejde do tohoto města, nevstřelí tam ani šípem, nezaútočí naň štítem, ani ho neobklíčí náspem. Vrátí se cestou, kterou přišel, a nevejde do tohoto města – praví Hospodin. Ochráním toto město a vysvobodím ho kvůli sobě a kvůli svému služebníku Davidovi.‘“ V té noci vyšel Hospodinův anděl a pobil v asyrském ležení sto osmdesát pět tisíc (mužů). Asyrský král Senacherib odtáhl, odešel, vrátil se a zůstal v Ninive.
Senacherib byl panovníkem tehdejší světové velmoci a už dosáhl zničení Severního království, dobyl i část území judského a hodlal se zmocnit Jeruzaléma. Judskému králi posílá výhružný list s výzvou, aby se vzdal, protože Jeruzalém tak jako tak padne. Situace judského krále byla v zásadě beznadějná. V této situaci se obrací na Hospodina s prosbou o pomoc, protože z lidského hlediska je jeho situace ztracená. Prorok Izaiáš je Hospodinem vyslán, aby Ezechiášovi dodal odvahy s příslibem, že Senacherib město nedobude a odtáhne. To se tak opravdu stalo. Ani přes naprostou vojenskou přesilu a dobytá území se asyrskému králi nepodařilo Jeruzalém dobýt a Jižní království (Judsko) zničit, vymazat z mapy, jako se mu to podařilo na severu. Hospodin se tu prokazuje jako věrný svým zaslíbením Davidovi a jeho potomkům. Senacheribovo vojsko muselo odtáhnout, protože v něm nejspíš propukla epidemie. Zázrak, za nějž odtažení Sancheribova vojska, v bibli považuje, měl nejspíš přirozenou příčinu. Bůh nemusí překračovat přirozený běh věcí, aby zasáhl.
Ani situace Ukrajiny nevypadá příznivě, ale přesto věřím, že Bůh stojí na straně spravedlnosti a zasáhne tak, že donutí agresora vzít zpátečku.
Mt 7,6.12-14
Ježíš řekl svým učedníkům: „Nedávejte svaté věci psům a neházejte svoje perly před vepře, nebo je nohama pošlapou, obrátí se proti vám a roztrhají vás.
Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim, neboť v tom je celý Zákon i Proroci.
Vejděte těsnou branou. Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě, a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou!“
Text je stále z tzv. Horského kázání, z pasáže řetězu Ježíšových naučení, která spolu bezprostředně nesouvisejí, protože se vztahují na různé životní situace. První naučení nabádá k uvážlivému postoji ve sdělování důležitých věcí druhým lidem. Nabádá k reflexi o adresátovi a jeho možnostech a ochotě pochopení. Není nutné nabízet každému všechno, je třeba diferencovat. Naivita nebo hloupost nejsou ctnosti a srdce na dlani si od nás každý nezaslouží.
Druhé naučení se týká respektu k sobě i k ostatním. Jde o tzv. zlaté pravidlo, které je zde formulováno pozitivně: dělat ostatním to, co by člověk sám chtěl od nich dostat. Tedy chovat se k nim a jednat s nimi, jak bych si přál/a, aby bylo zacházeno se mnou. Uskutečňovat toto pravidlo jednání předpokládá, že se člověk zastaví a uvědomí si, co by si on přál za postoj od druhého v dané situaci. Tenhle moment je velmi důležitý, protože máme tendenci jednat rychle a bezmyšlenkovitě, na základě momentální emoce.
Třetí naučení jde do nitra člověka. Vcházet úzkou branou neznamená hledat pro sebe tu nejobtížnější cestu životem, jednání, které je mi nejvíc proti srsti, nýbrž nenechat se ovlivnit všeobecným nerespektováním morálních zásad, zůstat věrný sám sobě a vztahu k Bohu, i když to může přinášet nepochopení a problémy. Většina nemá vždy pravdu a ani tisíckrát opakovaná lež se pravdou nestává, i když se lidé tak chovají. Vstoupit úzkou branou také znamená brát svůj život s vděčností, snášet jeho těžkosti bez pocitu křivdy či obviňování druhých, snažit se žít poctivě. Při rozhodování, co je správné, by nemělo být vůdčím kritériem pohodlí. Vyhýbání se za každou cenu nesnázím, volba pohodlí, soustředění jen na vlastní prospěch jsou pro člověka velkou pastí, něčím, co mu ve skutečnosti škodí.
