Úterý 25. 7. 2023 – 16. týden v mezidobí, svátek sv. Jakuba
2 Kor 4,7-15
Bratři! Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle. Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle. A tak v nás pracuje smrt, ale ve vás život. Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmu: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil‘, věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho. Všecko se to přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě.
Pavel tu vypočítává své útrapy, a to jak za sebe, tak obecně za lidi, kteří se angažují ve prospěch evangelia (misionáře, apoštoly, kazatele). Pavlů vztah ke Korinťanům procházel různými fázemi, občas byl poměrně konfliktní. Pro Korinťany byl Pavel leckdy málo výmluvný, tedy málo mistrovsky zvládal řečnické umění (na rozdíl např. od Apolla), jež bylo v antice obzvlášť ceněno, málo vznešený a příliš nezávislý na podpoře Korinťanů díky práci vlastních rukou, možná i málo fyzicky pohledný a zdatný, což Pavel odmítá nikoliv jako neoprávněnou kritiku, nýbrž jako neporozumění tomu, co znamená být Ježíšovým učedníkem, následovníkem, apoštolem a misionářem. Tak zvaná Pavlova teologie kříže znamená, že skrze lidskou slabost může jednat Bůh, tak jako jednal skrze smrt svého Syna. To vše Pavel podstupuje pro své adresáty, pro to, aby oni měli plnost života. Společně pak budou stát – oni s ním a on s nimi – před Bohem. Pavel jim sice otevřeně nic nevyčítá, ale je zřejmé, že jeho a jejich horizont víry a života z ní je rozdílný. Jemu se daří obtížně, jim dobře, a přece je to on, kdo jim ukazuje pravou cestu života.
Mt 20,20-28
K Ježíšovi přistoupila matka Zebedeových synů se svými syny a padla mu k nohám, aby ho o něco požádala. Zeptal se jí: „Co si přeješ?“ Odpověděla mu: „Poruč, aby tito dva moji synové zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici v tvém království.“ Ježíš na to řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já budu pít?“ Odpověděli: „Můžeme.“ Řekl jim: „Můj kalich sice pít budete, ale udělovat místa po mé pravici a levici není má věc, ta místa patří těm, kterým jsou připravena od mého Otce.“ Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na ty dva bratry. Ježíš si je však zavolal a řekl: „Víte, že panovníci tvrdě vládnou nad národy a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“
V matoušovské verzi touhy Zebedeovců po předních místech v Božím království je dokonce nastrčena jejich matka, aby jim tuto výsadu vyjednala. V markovské verzi se toho domáhají oni sami. V pozadí žádosti je obraz Božího království jako hostiny a čestných míst na ní. Matky chtějí pro své děti to nejlepší, nicméně u dospělých je prostřednictví rodičů (a matky v antice obzvlášť) k vyslovení určitého přání zvláštní. Evangelista chtěl zřejmě nepatřičnost přání obou významných Ježíšových učedníků Jakuba a Jana poněkud zmírnit uvedením matky obou sourozenců na scénu. Ježíš svou odpověď adresuje přímo jim a jejich přání odmítá s tím, že to není jeho věc, tedy odmítá se prezentovat jako pán, který uděluje léna či výsostné tituly. Co je však nemine, je účast na jeho údělu.
Ale ani zbytek apoštolů na tom není lépe. I oni si představují, že budou mít nějaká privilegia. Ježíš využívá této situace, aby své učedníky poučil o tom, co znamená autorita, co znamená vedoucí postavení – službu. A jestliže chtějí být jeho učedníky, pak jej musí v této služebné roli následovat. Být otrokem, stát se otrokem druhých znamenalo v antice zaujmout skutečně na společenském žebříčku poslední místo. To byl silný apel. Ve společnosti de facto nikdo nechtěl být otrokem, touhou otroků byl stát se svobodným, mít jiný sociální status.
Pokušení považovat pověření autoritou za výsadu, za zdroj vlastního vyvýšení, je silné stále. Ježíšovu výzvu by si měli opakovat neustále všichni, kdo jsou takovou službou pověřeni. To neznamená, že nemají rozhodovat, vést, ale že to nesmějí dělat pro svůj vlastní prospěch a svou slávu. Jsou tu pro druhé, pro fungování společenství, nikoliv druzí pro ně.
