Neděle 25. 8. 2024 – 21. neděle během roku
Joz 24,1-2a.15-17.18b
Jozue shromáždil všechny kmeny Izraele do Sichemu a svolal přední muže Izraele, jeho náčelníky, soudce a písaře. Když předstoupili před Boha, řekl Jozue všemu lidu: „Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou (Eufratem), či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu!“ Lid odpověděl: „Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům. Vždyť Hospodin je náš Bůh. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsme procházeli. I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!“
Lid skrze Jozua obnovuje svou smlouvu s Hospodinem při vstupu do zaslíbené země, kterou dostává darem od Hospodina. Hospodin je ten, který vysvobozuje, který je věrný a splní, co slíbil, na nějž se lze spolehnout. Je pak na člověku, aby jednal stejným způsobem – na dar odpovídal vděčností a schopností dávat, dělit se, na dar svobody osvobozováním druhých z nejrůznějších pout, odmítáním otroctví, na věrnost věrností slibu. Izraeli se to mnohokrát nedařilo a smlouvu opakovaně porušoval, opouštěl a znevažoval.
Je pozoruhodné, jak často bylo třeba, aby lid opakoval, že chce plnit smlouvu, jak často bylo třeba tuto smlouvu obnovovat, protože byla ze strany lidu neustále narušována nebo přímo jednáním popírána. A přece to Hospodin se svým lidem (s lidmi vůbec) nevzdal.
Ef 5,21-32
Bratři! Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy (ať jsou podřízeny) svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako je Kristus hlavou církve, sám spasitel svého (tajemného) těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem. Muži, (každý z vás) ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady. Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus (jedná) s církví, protože jsme údy jeho těla. ‚Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.‘ Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve.
Tento text je součástí tzv. domácího řádu či řádu domácnosti a odpovídal antickým zvyklostem uspořádání domácnosti s důrazem na vedoucí postavení pána domu – tedy patriarchální struktuře společnosti. Křesťanská perspektiva do toho vnáší zcela novou dimenzi, která se týká především vztahu muže a ženy v manželství (rodině). Vztah muže a ženy má být obrazem vztahu Krista a církve, má být místem, kde se tento vztah realizuje v životě. Muž má milovat svou ženu jako Kristus církev, tedy bezpodmínečně, obětavě až k sebevydanosti. Teprve když takto miluje, může mít žena k němu náležitou úctu a respektovat jej v jeho roli. Kristus je hlavou církve ve smyslu počátku a zdroje životadárné lásky. Tak i muž má být pro ženu počátkem a zdrojem bezpečí a zajištění životních sil. Žena není krkem, který tou hlavou kroutí, nýbrž partnerkou, jedním tělem se svým mužem. Po staletí se tento text vykládal jako ustanovení podřízenosti ženy, ale to není jeho smyslem. Jeho skutečným smyslem je, že vztah muže a ženy v manželství má být realizací a reprezentací jednoty Krista a církve. Silnější obraz manželství v Písmu není.
Jan 6,60-69
Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: „Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří.“ Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. A dodal: „Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“
Tento úryvek je závěrem řeči o chlebě života, o jezení Ježíšova těla a pití jeho krve. To samozřejmě bylo v židovském prostředí něco těžko přijatelného. Janovský Ježíš tím odkazuje na dar eucharistie. Mnozí nároky Ježíšovy neunesli a odešli. Dokud Ježíš dělal mocné skutky a mluvil zajímavě, tak za ním šli. Ve chvíli, kdy však jeho následování vyžadovalo přijmout nároky, překročit své představy, tak to vzdali. Dokonce i pro ty nejbližší Ježíšovy učedníky to nebylo snadné přijmout. Avšak nakonec Petr vyznává za sebe i druhé odvahu Ježíše následovat i víru v jeho poslání.
Ježíš klade nároky, není to jen ten skvělý kazatel, léčitel, divotvůrce a pomocník v nouzi, a život v jeho následování je leckdy namáhavou školou odvahy vycházet z vyjetých kolejí, korigovat svou víru a představy o Bohu i světě. Ježíšova otázka „I vy chcete odejít?“ platí i pro nás zejména v situacích, když jsme naštvaní (možná i oprávněně) na různé nešvary, skandály a neřády v církvi, když vidíme, jak to s ní jde z kopce, či jsme depresivní ze zla ve svět, z marnosti vlastních námah, když jsme unavení a nespokojení, když se nám zdá, že evangelium neplatí. A tak když přijímáme eucharistii, tak bychom si alespoň občas měli uvědomit, že podíl na eucharistii je naší odpovědí, je přijetím Petrova vyznání i závazku, který z toho plyne.
