Neděle 25. 9. 2022 – 26. neděle v mezidobí
Am 6,1a.4-7
Toto praví všemohoucí Pán: „Běda těm, kdo si zpupně žijí na Sióně, bezstarostně na samařské hoře! Léhají na ložích ze slonoviny, hoví si na divanech, jídají jehňata ze stáda a telata vykrmená v chlévě. Prozpěvují si za zvuku harfy, vymýšlejí si jako David hudební nástroje. Z misek pijí víno, nejlepším olejem se natírají, ale nad Josefovou zkázou se netrápí. Proto nyní půjdou v čele vyhnanců do zajetí, skončí jásot povalečů!
Prorok Ámos je velkým kritikem přepychu mocných a předpovídá jim zkázu. Z jeho slov se sice dozvídáme, v čem spočíval přepych v jeho době, tedy v 8. století př. n. l., ale také, jak je tento přepych zhoubný a podléhat mu vede ke zkáze. Ámos pocházel sice z jihu, ale prorokoval na severu za doby krále Jerobeama II. (787-747 př. n. l.), tedy v době největšího rozkvětu Severního království (Izraele). To se nakonec ukázalo jako jedna z příčin zkázy. V následujících dvou desetiletích přišel zánik, naprostý rozvrat (732 většinu území obsadili Asyřané, 722 př. n. l. pak dobyli Samaří, čímž Severní království definitivně padlo, a nikdy už nebylo obnoveno). Sobectví se nakonec obrátí proti sobci samému.
1 Tim 6,11-16
Boží muži, usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Dobře bojuj pro víru, zmocni se věčného života. K němu jsi byl povolán, a proto jsi složil před mnoha svědky slavnostní vyznání. Před Bohem, který všemu dává život, a před Kristem Ježíšem, který před Ponciem Pilátem vydal slavnostní svědectví, ti nařizuji: Uchovej nauku bez poskvrny a bez úhony až do slavného příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Ten (příchod) nám ukáže ve svůj čas blahoslavený a jediný Panovník, Král králů a Pán pánů. On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle. Nikdo z lidí ho neviděl, ani uvidět nemůže. Jemu (patří) čest a věčná moc!
Timotej jako řádně ustanovený představený obce je vybízen k rozvíjení ctností (spravedlnosti, víry, lásky, trpělivosti, mírnosti) a k pravověrnosti. Uchování tradice víry znamená uchování podstaty evangelní zvěsti. Zodpovědnost za ni nese před Boží tváří a v očekávání druhého příchodu Ježíše Krista. Věčný život znamená život ve společenství s Bohem Otcem a vzkříšeným Pánem.
Lk 16,19-31
Ježíš řekl farizeům: „Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák – jmenoval se Lazar – plný vředů a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a (ještě k tomu) přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: ‚Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.‘ Abrahám však odpověděl: ‚Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.‘ (Boháč) řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.‘ Abrahám odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!‘ On však odporoval: ‚Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.‘ Odpověděl mu: ‚Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby vstal někdo z mrtvých.‘“
Příběh o boháčovi a Lazarovi patří k těm nejznámějším. I tento příběh-podobenství patří ke specifické látce Lukášova evangelia a není v ostatních evangeliích. Příběh má dvě pointy. Tou první je konfrontace osudu boháče (který ani nemá jméno) a chudáka Lazara, který jméno má. U Boha je však všechno jinak, jak ostatně evangelista ukazoval již ve svých blahoslavenstvích. Lazar se ocitne v nebi (v lůně Abrahámově) a boháč v pekle (v hádu, v říši mrtvých, prožívajících muka podle velikosti svých provinění, jak je známo z řecké mytologie). Najednou je schopen se rozpomenout dokonce i na jméno onoho chudáka a prosí o pomoc jeho prostřednictvím. Svět dobra a zla je však oddělen a nelze jej spojovat.
O definitivním osudu člověka se rozhoduje za jeho života na zemi, rozhoduje o něm on sám svým jednáním, svým životním zaměřením a postojem.
Druhou pointou je prosba onoho boháče, aby byli varováni jeho bratři, kterým hrozí stejný osud, neboť žijí stejným rozmařilým a bezohledným způsobem života. Boháčova žádost a speciální varování pro ně je odmítnuta, protože oni dobře vědí, jak mají žít, co mají dělat. Mají Boží zjevení, Boží slovo v Písmu. Zmínka o zmrtvýchvstalém, který by je měl varovat, je skrytým komentářem, že ani Ježíšovo zmrtvýchvstání není pro mnohé přesvědčivým argumentem, i když by mohlo být, protože Písmo o něm vypovídá.
Člověk nepotřebuje žádné speciální poselství ze záhrobí ani žádné ohromující události, aby žil tak, jak má. Člověk má dost informací a možností poznat pravdu. Zodpovědnost leží na něm, není hříčkou osudu.
