Pondělí 25. 9. 2023 – 25. týden v mezidobí

Ezd 1,1-6

V prvním roce (vlády) perského krále Kýra mělo se naplnit Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášem. Proto Hospodin povzbudil ducha perského krále Kýra, že dal ústně i písemně vyhlásit po celém svém království toto: „Tak praví Kýros, perský král: Hospodin, Bůh nebes, dal mně všechna království země a přikázal mně, abych mu vystavěl dům v Jeruzalémě v Judsku.

Kdokoli z vás, ze všeho jeho lidu – ať je s ním jeho Bůh! – může odejít do Jeruzaléma v Judsku a stavět dům Hospodinu, izraelskému Bohu, tomu Bohu, který je v Jeruzalémě. Každého, nechť bydlí kdekoli, ať podpoří místní obyvatelé stříbrem a zlatem, movitým majetkem, dobytkem i dobrovolnými dary pro Boží dům, který je v Jeruzalémě.“ Představitelé rodů Judy a Benjamína, kněží a levité i všichni, jejichž ducha Hospodin povzbudil, vydali se na cestu, aby stavěli Hospodinův dům v Jeruzalémě. Všechno okolní obyvatelstvo je velmi podpořilo stříbrnými nádobami a zlatem, movitým majetkem, dobytkem i vzácnými dary kromě toho, co dobrovolně obětovali.

Událost, popisovaná v knize Ezdráš, se odehrála v roce 538 př. n. l. (tzv. Kýrův edikt). Perský král Kýros dovolil po svém vítězství nad babylonským králem Nabonidem deportovaným příslušníkům jiných národů se vrátit do jejich původní vlasti. To se týkalo i Židů, především tedy potomků těch, kdo byli vysídleni v roce 587 př. n. l. K tomuto dovolení se přidružuje i povolení znovu postavit Jeruzalémský chrám. Pohanský panovník Kýros se tak stává nástrojem v rukou Hospodinových. Po 50 letech však Židé z Babylonie do zničeného a zanedbaného Jeruzaléma nijak zvlášť nespěchali a Chrám se začal stavět až v roce 520 a byl dokončen o pět let později. Chrám byl součástí židovské identity, i proto bylo nutné jej znovu vybudovat.

Chrám je důležitý, pokud slouží svému účelu, tedy jako místo pro společnou oslavu Boží lásky a dobroty, jako místo, které lidé mohou považovat za součást svého domova, jako místo, kam patří. Je důležité o něj s láskou pečovat, ale je mnohem důležitější pečovat o chrám budovaný z lidí. My jsme pro Boha tím nejkrásnějším chrámem, kde chce být doma, kde chce přebývat – jako jednotlivci a zejména jako společenství.

Lk 8,16-18

Ježíš řekl zástupům: „Nikdo nerozsvítí svítilnu a nepřikryje ji nádobou ani ji nedá pod postel, ale postaví ji na podstavec, aby ti, kdo vcházejí, dobře viděli. Nic totiž není skryto, co nebude zjeveno, a nic není utajeno, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo. Dávejte tedy pozor, ať dobře posloucháte! Neboť kdo má, tomu bude dáno, ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co myslí, že má.“

Křesťan není křesťanem jen pro sebe, nýbrž zejména pro druhé, resp. to, že je křesťanem, na něm musí být vidět v jeho postojích, skutcích i slovech. Zakrývání různých věcí nepomáhá, nakonec vše vyjde najevo. Ten, kdo má schopnosti, majetek, nejrůznější dary a používá je pro dobro druhých, tomu bude přidáno k tomu, co má, ten dostane ještě víc. Velkorysost a štědrost probouzejí velkorysost a štědrost v druhých a ani Bůh nezůstává pozadu. Kdo hromadí jen pro sebe, ten přijde i o to, co má. Rubáš nemá žádné kapsy, říká jedno úsloví. Nakonec musí člověk všechno odevzdat a zůstane jen to, co rozdal, oč se podělil, co využil ve prospěch druhých.