Úterý 26. 1. 2021 - památka sv. Tita a Timoteje, biskupů

Žid 10,1-10

Zákon obsahoval jen stín budoucích hodnot, ne však tyto věci ve skutečnosti. A proto nemá vůbec sílu, aby svými oběťmi, stále stejnými, které se rok co rok pořád opakují, přivedl k dokonalosti ty, kdo přistupují (k Bohu). Ty oběti by přece už (dávno) musely přestat, protože by svědomí už nic nevyčítalo těm, kteří Boha uctívají, když už jednou byli (od hříchů) očištěni. (Místo toho) se však při těch obětech každý rok vyvolává vědomí hříchů. Neboť krev býků a kozlů nemůže hříchy odstranit. A tak (Kristus), když přicházel na svět, řekl: ‚Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.‘ Po prvních slovech: ‚dary ani oběti, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměls v nich zálibu‘ – a přece to (všechno) se obětuje podle Zákona – hned dodává: ‚Tady jsem, abych plnil tvou vůli.‘ To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto „vůlí“ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.

Onen chrámový obětní kult (na odpuštění hříchů), který byl tak podstatný pro židovskou identitu (srov. Lv 4,14-21 a 16,21), je ve srovnání s tím, co nabídl Ježíš skrze svou oběť, neúčinný. Stejně jako Zákon člověku „jen“ stavěl před oči, jak je hříšný, ale nenabízel mu cestu z této situace ven, tak ani obětní chrámový kult nemohl člověka jednou pro vždy očistit od zapletenosti se hříchem, vinou, jež byla od počátku ve světě. Vlastně člověku jen znovu a znovu připomínal nutnost očištění, připomínal mu jeho hříšnost.

Ježíš svou poslušností vůči Otci, svou láskou, nabízí člověku skrze víru a křest možnost se z této vazby vymanit, participovat již tady a teď na Boží svatosti, tedy žít Boží království, byť v omezenosti pozemského světa. Legitimitu Ježíšovy oběti jako výkupné opírá autor právě o Písmo, a to především o Ž 40,7-9, ale i o Iz 1,11-13. Autor vychází ve své interpretaci z liturgie Dne smíření (Jom kippur), která se musela opakovat každý rok k očistě celé pospolitosti, čímž jen podtrhovala hříšnost společenství, a ukazuje, že Ježíšova oběť je ve své účinnosti jedinečná a neopakovatelná, není již žádné jiné třeba.

Mk 3,31-35

Za Ježíšem přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem něho sedělo plno lidí. Řekli mu: „Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají!“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji příbuzní?“ A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: „To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.“

Tohle odmítnutí matky a nejbližších (v originálu jsou uvedeni bratři) by se mohlo zdát dost tvrdé. Ježíš nechce nepochybně likvidovat rodinné vazby, ale ukazuje, že jsou i další pro život zásadní vazby. Každý se musí v dospělosti emancipovat ze své rodiny, ať už najde svého životního partnera, nebo se rozhodne pro jinou cestu, život v nějakém společenství, kněžskou, vědeckou či uměleckou dráhu v celibátu. Rodina je nesmírně důležitá, ale v určitém okamžiku musí ustoupit a nemůže si na člověka dělat „majetnický“ nárok.

Tento text navazuje na předchozí vyprávění o tom, jak chtěli Ježíše jeho příbuzní, jeho blízcí zachránit, odvést do bezpečí, protože se o něm říkalo, že se pomátl. Ježíš tu zakládá jiný typ vztahů, odvozený z rodinných vazeb, ale aplikovaný na lidi, kteří v něj uvěřili. Jeho nejbližšími se stávají jeho souputníci, posluchači, následovníci. Do této své rodiny Ježíš zahrnuje i nás a navíc se s námi dělí i o své synovství Boží.