Čtvrtek 26. 1. 2023 – 3. týden v mezidobí, památka biskupů Timotea a Tita

2 Tim 1,1-8 (vlastní)

Pavel, z vůle Boží apoštol Krista Ježíše, (aby hlásal) život slíbený v Kristu Ježíši, drahému synovi Timotejovi: Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a od Krista Ježíše, našeho Pána. Děkuji Bohu, kterému sloužím s čistým svědomím - jako už moji předkové - když na tebe pořád vzpomínám ve svých modlitbách dnem i nocí. Když vzpomenu na tvé slzy, toužím tě zase spatřit; to by byla pro veliká radost. V paměti mi ožívá, jak upřímná je tvoje víra. Ale tak věřila už dávno tvoje babička Lois a tvoje matka Euniké, a jak jsem přesvědčen, platí to i o tobě. A proto tě vybízím: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vzkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani (se nestyď) za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia.

Nebo: Tit 1,1-5 (vlastní)

Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista, (pověřený hlásáním) víry Božím vyvoleným, aby důkladně poznali pravdu, jak uctívat Boha. (Z ní pochází) naděje na věčný život, který už před dávnými věky pravdomluvný Bůh slíbil a ve svém čase pak své slovo uvedl ve známost kázáním, jež mi bylo svěřeno příkazem Boha, našeho spasitele: Titovi, (svému) pravému synu, kterému se dostalo stejné víry jako mně: milost a pokoj od Boha Otce a od Krista Ježíše, našeho spasitele. Nechal jsem tě na Krétě kvůli tomu, abys uspořádal, co ještě chybí, a abys v každém městě ustanovil starší, jak jsem ti nařídil.

Tzv. pastorální epištoly (1, 2 Tim a Tit), jež uvádějí v preskriptu jako autora Pavla, jsou podle mínění velké části exegetů pseudepigrafy, tedy spisy, které napsal někdo jiný. Z hlediska svého obsahu patří mnohem víc do pozdější doby než do doby Pavlovy. Timoteus i Titus byli Pavlovými nejbližšími spolupracovníky, jež Pavel posílal tam, kam sám – z různých důvodů – nemohl přijít. Timotea považoval za osobu sobě velmi blízkou, za svého „syna“ (srov. 1 Kor 4,17: „Proto jsem k vám poslal Timotea, který je mým milovaným a věrným synem v Pánu. On vám připomene moje cesty v Kristu «Ježíši», jak učím všude v každém sboru.“), Titus byl jeho vyslancem v Korintě, když mezi Pavlem a korintskými křesťany vládly napjaté vztahy, aby problémy urovnal (srov. 2 Kor 7, 6,7: „Ale Bůh, který potěšuje sklíčené, potěšil i nás příchodem Titovým. A nejen jeho příchodem, ale i tím potěšením, které měl on z vás; takže když nám vypravoval o vaší touze, o vašem nářku a o vaší horlivosti pro mne, velice jsem se zaradoval.“). V obou listech jde primárně o fungování obce, která má již vlastní vedení (episkopy a jáhny i jáhenky). Právě i to svědčí o pozdějším vzniku listů. Dále i to, že se musejí vypořádat s vnitřními problémy „čistoty“ víry a snažit se „neprovokovat“ majoritní společnost, tedy žít tak, jak to odpovídá dobovému ideálu sociálních vztahů mezi lidmi.

Timoteus byl podle Sk 16, 1-3 synem židovské matky a pohanského otce (Řeka), zde jsou však i jeho babička a matka líčeny jako křesťanky, což odpovídalo situaci konce 1. století a dál, kdy ke křesťanství přecházely zejména ženy (a skrze ně pak i jejich muži). Timoteus je vyzýván, aby obnovil svou horlivost ve víře i odvahu, které jako ustanovený správce církevní obce musí projevovat i navenek.

Titus, jenž je v preskriptu charakterizován jako Pavlův syn (což v autentických Pavlových listech nenajdeme) a souputník ve víře, je poslán na Krétu, aby tam uvedl situaci do pořádku a ustanovoval v obcích starší, tedy budoval strukturu obcí, jejich vedení.

Mk 4,21-25

Ježíš řekl zástupům: "Přináší se snad svítilna, aby byla dána pod nádobu nebo pod postel, a ne na podstavec? Nic totiž není skryté, aby se to neprojevilo, a nic není utajené, aby to nevyšlo najevo. Kdo má uši k slyšení, slyš!" Dále jim řekl: "Dávejte pozor na to, co slyšíte! Jakou mírou měříte, takovou se naměří vám, a ještě vám bude přidáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má."

Tento úryvek z Markova evangelia obsahuje dva Ježíšovy výroky. Ten první je jakýmsi varováním a zároveň povzbuzením k odvaze, aby člověk dokázal svědčit o Ježíši, o své víře v Boží působení skrze Krista. Ona snaha „ztratit se v davu“ tak jako tak není člověku nic platná. Pravda stejně vždy vyjde na povrch.

Druhý výrok vyzývá k velkorysosti v posuzování druhých i ve štědrosti. Velkorysost je důležitá ve vztahu k druhým lidem, protože skrze ni se zjevuje Bůh, který je nekonečně velkorysý a štědrý. Kdo dává sebe i to, co má, k dispozici, ten zažívá už tady radost, pokoj a velikost Boží lásky. A co teprve v plnosti Božího království! Záleží na tom, co člověk má. Kdo si sedí na svém majetku, ten nakonec o vše přijde, kdo se dělí, ten dostává. Mám vyzkoušené, že to funguje.