Úterý 26. 10. 2021 – 30. týden v mezidobí

Řím 8,18-25

Bratři! Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. Naše spása je (zatím pouze) předmětem naděje. Je-li však předmět naděje vidět, už to není naděje. Co už někdo vidí, jak by v to mohl doufat? Ale doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí.

Pavel byl tak nastaven na společenství s Ježíšem, že všechny ty obtíže (a že jich bylo!) dokázal překonávat vírou v naplněnou budoucnost. V daných pár verších shrnuje celé drama lidských dějin – od zapletenosti do chaosu a hříšných struktur až po definitivní vysvobození. A naše současná situace (stejně jako Pavlova) je ta, že stojí tak nějak mezi. Máme sice dary Ducha, ale nejsme s to je naplno využít. Jsme omezeni svým pozemským bytím, ale i situací světa, v němž žijeme. Ale protože už máme dary Ducha, můžeme nejenom my sami, ale i pro ostatní svět žít nadějí, být nositeli naděje.

Lk 13,18-21

(Ježíš) řekl: „Čemu se podobá Boží království a k čemu ho přirovnám? Je jako hořčičné zrnko, které člověk vzal a zasel na své zahradě; vyrostlo a stal se z něho keř, takže ptáci se uhnízdili v jeho větvích.“ A potom řekl: „K čemu přirovnám Boží království? Je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“

Když se díváme na svět kolem sebe, na církev jako celek nebo i na vlastní společenství, tak nám velmi často připadá, že to Boží království tu tak nějak není. Že se nic nezměnilo a že nemá cenu se moc angažovat, že si musíme počkat až za hranice času. Ježíš však nemluví ve svých podobenstvích o eschatologické budoucnosti, ale o realitě pozemské. Boží království ve skutečnosti znamená Boží vládu – a Boží vláda se uskutečňuje již teď skrze nás všude tam, kde jednáme ve shodě s jeho láskou. Rozhodující nejsou jen jednorázové hrdinské činy, nýbrž každodenní malé kroky, malé činy, kterými se království buduje, Boží vláda prosazuje (i v nás samotných). Je třeba v to mít důvěru a nenechat se odradit tím, že se zdánlivě nic nemění. Aby těsto nakynulo, to také trvá patřičnou dobu, a než z malého semene něco vyroste, trvá to dlouho. Ale nakonec - v momentu velmi těžko zachytitelném – je tu nová realita.