Neděle 26. 12. 2021 – svátek Svaté rodiny
1 Sam 1,20-22.24-28
Anna počala, a když uplynul čas, porodila syna, dala mu jméno Samuel a pravila: "Od Hospodina jsem si ho vyžádala." Muž Elkana a celá jeho rodina odešli, aby obětovali Hospodinu výroční oběť a (splnili) svůj slib. Ale Anna neodešla. Řekla totiž svému muži: "Přivedu chlapce, až ho odstavím, aby se ukázal před Hospodinem a zůstal tam navždy." (Nato jí její muž Elkána odpověděl: „Učiň, co pokládáš za dobré. Zůstaň, dokud ho neodstavíš. Kéž Hospodin utvrdí své slovo!“ Žena tedy zůstávala doma a kojila svého synka, dokud ho neodstavila.) Když odstavila Samuela, přivedla ho s sebou do Hospodinova domu v Silo, s tříročním býčkem, s jednou měřicí mouky a s měchem vína; chlapec byl ještě malý. Porazili býka a přivedli chlapce k Helimu. Anna řekla: "Prosím, můj pane, jako že jsi živ, můj pane, já jsem ta žena, která stála tady u tebe a modlila se k Hospodinu. Za tohoto chlapce jsem se modlila, a Hospodin vyslyšel mou žádost, jak jsem ho prosila. A proto také já ho odevzdávám Hospodinu na všechny dny, po které bude živ – je odevzdaný Hospodinu." I klaněli se tam Hospodinu.
Liturgický texty vynechává verš 23. Stejný text od verše 24 se četl 22. 12. Anna si uvědomuje, jakým darem je její syn a že patří Hospodinu. Je si vědoma své zodpovědnosti za dítě, a proto je opatruje tak dlouho, jak je to nutné. Pak plní svůj slib a syna „vrací“ Hospodinu. Dnešní západní společnost má zcela jiný pohled na dítě a jeho, ale přesto je tento příběh i pro nás v lecčems poučný. Dítě není majetkem rodičů, je darem, rodiče mají za ně zodpovědnost do té doby, do níž je závislé a není schopné samostatnosti. To je sice sociálně kulturně podmíněné, ale v určitém okamžiku je všude třeba dítě „propustit“ k samostatnému životu. Jedině tak se může společnost vyvíjet dál.
Anna naplnila svou roli matky ve službě Hospodinu. Jakkoliv nepochybně milovala své vymodlené dítě i svého muže, věrnost Hospodinu a slibu, který dala, jí vedou k velkorysému jednání. Ale i její muž Elkána je člověkem velkorysým, který své ženě plně důvěřuje a který s ní sdílí závazek, který učinila.
Důvěra, věrnost, velkorysost a vděčnost jsou hodnoty, které tento příběh nabízí jako příklad jednání.
1 Jan 3,1-2.21-24
Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé. A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám to nařídil. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.
První list Janův mluví o vzájemné lásce mezi křesťany. Ta je založena v lásce, kterou Bůh projevuje vůči nim tím, že je přijímá ve specifickém významu za své děti, což je nejvyšší důstojnost, jaké se člověku může dostat. Boží dětmi jsme již tady na zemi, ale plnost této pozice ve vztahu k Bohu nejsme s to tady na zemi prožívat. Avšak to základní, co z ní plyne, lásku k Bohu a lidem, můžeme a máme, ba dokonce musíme, realizovat už tady. To je ono základní přikázání a povolání křesťana. Není to nic abstraktního, nýbrž je to po vzoru Ježíšově jednání ve prospěch druhých, celého společenství i celého stvoření. Kdo usiluje o takový život, ten je Božím příbytkem, ten je naplněn Duchem, ten skutečně žije z Boha.
Lk 2,41-52
Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině (poutníků), ušli den cesty; (teprve potom) ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: "Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali." Odpověděl jim: "Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?" Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.
Ve svém životopise (Můj život) zmiňuje Josephus Flavius podobný příběh ze svého dětství/mládí. I on jako dospívající chlapec udivoval učence svou moudrostí, svou schopností klást smysluplné otázky a reagovat na odpovědi či téma. Evangelista nám nabízí takový příběh s dospívajícím Ježíšem – s Ježíšem ve věku, kdy se v židovské tradici chlapec stává plnohodnotným členem společenství (obřadem bar micva). Ježíš tu jedná v plné samostatnosti a s vědomím svého poslání v budoucnosti. Pro jeho rodiče je obtížné tuto skutečnost plně přijmout protože v jejich očích je přece jen ještě dítětem. Ježíš respektuje jejich autoritu a jejich roli ve svém životě, ale zároveň si je vědom svého povolání a své zodpovědnosti za ně. Jeho matka Maria, i když plně nechápe, co to všechno znamená, přijímá jeho cestu a zůstává s ním i přes své neporozumění vnitřně spojena. I Maria je příkladem velkorysé ženy, která ustupuje do pozadí, aby její dítě se mohlo plně rozvinout a naplnit tak své poslání.
Není snadné v rodině vyvážit rodičovskou ochranu, autoritu a zodpovědnost na jedné straně a důvěru v samostatnost, zodpovědnost a schopnosti dospívajícího člověka na straně druhé. Rodiče se musejí odvážit nechat své dítě jít jeho vlastní cestou, i když to může vést do nejrůznějších nesnází, omylů, problémů i třeba pádů. Jak je z příběhu vidět, ani v rodině kde Ježíš vyrůstal, nebylo vše jen idylické a pro rodiče bezbolestné. A to byl teprve začátek!
