Úterý 26. 12. 2022 – svátek sv. Štěpána

Sk 6,8-10;7,54-60

Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení. Ale tu zasáhli někteří z tak zvané synagógy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie a Asie a začali se přít se Štěpánem. Nemohli však obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. On však plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici.

A zvolal: "Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici! " Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže – jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: "Pane, nepřičítej jim tento hřích." A po těchto slovech skonal.

Jeruzalémská obec se skládala ze dvou jazykově odlišných skupin židokřesťanů – z těch, kdo mluvili aramejsky (hebrejsky se tehdy už běžně nemluvilo) a z těch, kdo měli jako mateřštinu řečtinu, protože jejich rodiny nejspíš pocházely z diaspory. V Jeruzalémě byla asi poměrně velká skupina takových rodin a měli k dispozici synagogu/synagogy, kde se shromažďovali a slavili liturgii v řečtině. Pravděpodobně z doby počátku 1. století se dochoval tzv. Theodotův nápis, který dokládá existenci synagogy pro řecky mluvící.  Vedoucí postavou oné řecky mluvící skupiny byl Štěpán, zřejmě velmi nadaný a schopný člověk. Patřil mezi sedm tzv. diakonů, kteří byli ustanoveni, aby se věnovali praktické činnosti v obci, sociální práci bychom dnes řekli. Ale tím jejich angažovanost nekončila, jak plyne z vyprávění Skutků. Štěpán hlásal evangelium se vší odvahou a rozhodností, což vedlo ke konfliktu s jeho řecky mluvícími soukmenovci, jenž skončil jeho smrtí. Nejspíš šlo o fanatickou reakci, která měl charakter lynče. Zfanatizované skupiny jsou schopné nejhorších věcí.

Do tohoto vyhraněného názorového střetu autor Skutků uvádí i Pavla z Tarsu, pozdějšího apoštola protože on také patřil do skupiny řecky mluvících Židů, byl z diaspory a byl velmi radikální, jak Pavel ostatně i sám o sobě říká (srov. Gal 1,13n). Autor ho nazývá Šavle (Saulem), což bylo nejspíš jeho židovské jméno. Pavel nicméně ve svých listech toto jméno nikde nezmiňuje, používá výhradně své řecké jméno Pavel.

Mt 10,17-22

Ježíš řekl svým apoštolům: "Mějte se na pozoru před lidmi! Budou vás totiž vydávat soudům a bičovat v synagógách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim a také pohanům. Až vás vydají soudu, nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit, protože v tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit. Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce. Bratr vydá na smrt bratra a otec syna, děti povstanou proti rodičům a způsobí jim smrt. Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen."

Idylu Vánoc posunuje už 2. svátek vánoční, který připomíná, že víra v Ježíše Krista jako Syna Božího klade na člověka nárok. Nejde jen o to rozplývat se nad nově narozeným dítětem, nýbrž uvědomit si, že od počátku stojí radost z vtělení Božího Syna ve stínu odporu vůči němu a těm, kteří ho přijímají. I když se nám to nezdá, protože u nás se křesťané setkávají spíše s lhostejností a nezájmem, nikoliv s otevřenou agresí, tak tomu jednak není všude, protože leckde jsou křesťané skutečně pronásledováni, jednak i u nás si leckdo musí svou víru obhájit v rámci rodiny. Konflikt nemusí mít vždy podobu sporu o víru, nýbrž může jít o nesouhlas s tím, co člověk ze své víry vyvozuje pro praktický život. Leckteří rodiče nelibě nesou, když se jejich dítě rozhodne pro určitou životní dráhu (nemusí jít jen o kněžství nebo řeholní život), na níž se vzdá toho, co je ve společnosti považováno za prestižní.

V případě konfliktu (soudu) spoléhání na Ducha sv. není o přehrání zodpovědnosti na Boha, nýbrž o pokorném vědomí, že člověk brání Boží věc a ne sám sebe. Připravenost a používání rozumu jsou důležité. Teprve tehdy může člověk spoléhat i na působení Ducha sv. Člověk si nesmí být až příliš jistý sám sebou, nýbrž má s pokorou hledat správná slova.