Čtvrtek 26. 12. 2024 – svátek sv. Štěpána

Sk 6,8-10;7,54-60

Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení. Ale tu zasáhli někteří z tak zvané synagógy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie a Asie a začali se přít se Štěpánem. Nemohli však obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. On však plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: "Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici! " Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže – jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: "Pane, nepřičítej jim tento hřích." A po těchto slovech skonal.

Štěpán patřil k 7 tzv. diakonům, kteří byli pověřeni vedením té části jeruzalémské obce, která mluvila řecky. Štěpán stál v jejich čele. Jeruzalém byl v době Ježíšově městem, kde se mluvilo také řecky, a Židé mluvící řecky tam měli, jak plyne i z textu, také své synagogy. Štěpán měl právě s těmi řecky mluvícími soukmenovci problémy, protože hlásal víru v Ježíše Krista jakožto mesiáše a Božího Syna a tím relativizoval význam Chrámu i Zákona. Jeho smrt byla smrtí zfanatizovaného davu, bohužel se nenašel žádný Daniel jako v příběhu se Zuzanou, který by dav přivedl k hledání pravdy. Tak se Štěpán stal první obětí pro víru v Ježíše (nepočítáme-li Jana Křtitele – ten zemřel pro kritiku zneužívání moci Herodem Antipou). K řecky mluvícím Židům z diaspory patřil i pozdější apoštol Pavel. I on vystupoval velmi vehementně proti rodící se církvi. Štěpán přijímá svou nespravedlivou a nezákonnou smrt v následování Krista, tedy v duchu odpuštění vůči těm, kdo se podíleli na jeho zabití, de facto vraždě. Jeho postoj stejně jako Ježíšův nás vyzývá k velkorysosti vůči druhým – to je ona cesta následování. Je to výzva k velkorysosti odpuštění, protože pouze ono umožňuje nový začátek.

Mt 10,17-22

Ježíš řekl svým apoštolům: "Mějte se na pozoru před lidmi! Budou vás totiž vydávat soudům a bičovat v synagógách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim a také pohanům. Až vás vydají soudu, nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit, protože v tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit. Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce. Bratr vydá na smrt bratra a otec syna, děti povstanou proti rodičům a způsobí jim smrt. Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen."

Poněkud drsný tón v rámci vánoční něhy. Ale ve skutečnosti připomíná, že i Ježíšovo narození stojí ve stínu kříže. Ostatně vánoční příběhy Matoušova evangelia nejsou zrovna idylické, zahrnují velmi tvrdé okamžiky. Ježíš upozorňuje své učedníky, že společenství s ním má i obtížné stránky, protože ve světě je přítomno zlo v podobě nenávisti, závisti, strachu ze ztráty moci, zloby. Roztržka kvůli Ježíši může jít až do rozkolu v rodinách. Konflikt generací i vrstevníků není Ježíšovým přáním, ale varováním před touto možností, protože skutečné rozhodnutí pro následování Ježíše není ničím samozřejmým, co nevyvolává reakce. Ale ten, kdo vytrvá ve stopách Ježíšových, nepřijde o společenství s ním. Spása není nic abstraktního, záhrobní realita; spása je sdílení dobra, vrůstání do obrazu, který byl do nás vložen a skrze Krista obnoven. Ten, kdo zůstane věrný, obstojí. Ovšem co znamená zůstat věrný, záleží na dané době a situaci. Od nás věrnost neznamená vyznání víry tváří v tvář s někým, kdo nás může zničit, nýbrž věrnost znamená být člověkem naděje, pravdy, přátelství, lásky a nenechat se zotročit zájmy tohoto světa.