Neděle 26. 2. 2023 – 1. neděle postní
Gn 2,7-9; 3,1-7
Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: „Řekl (skutečně) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ Žena odpověděla hadovi: „Smíme jíst ovoce každého stromu v zahradě, jen ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – pravil Bůh – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.“ Had nato ženě: „Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.“ Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry.
Tento text se četl nedávno, takže není třeba jej příliš komentovat. Důležité je si uvědomit, že člověk nese v sobě dech Boží, protože jen díky němu žije (to je obdobou sdělení, že je člověk stvořen na Boží podobu). Život, stvoření, povolání k práci jsou darem stejně jako společenství s Bohem. Člověk však o tohle všechno může přicházet, když si přestane uvědomovat, že Bůh jej obdarovává, a přestane být vděčný. Jakmile vykročí ze vztahu vděčnosti, zatouží po moci, vševládě, po nadřazenosti Bohu a jeho darům. Svodů k tomu nabízí život a společnost mnoho. Uspokojení z nich je jen dočasné. Pak přichází pád a s ním občas i prozření. Svou nahotu, obnaženost se pak snaží zastřít tím, co najde.
Řím 5,12-19
Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili. Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem – jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. Ale s Božím darem není tomu tak, jako to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. A není tomu s darem tak, jako s hříšným skutkem onoho jednoho člověka. Neboť rozsudek nad proviněním toho jednoho přinesl odsouzení, kdežto Boží dar vede z mnoha provinění k ospravedlnění. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho (člověka) vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění. Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.
Pavel hodnotí situaci od konce, tedy od víry ve vykoupení skrze Ježíše Krista. Smrt, jak ji Pavel chápe, neznamená primárně fyzický zánik, nýbrž odloučení od Boha. Fyzická smrt je jeho symbolem. Ježíšovo zmrtvýchvstání je definitivním překonáním tohoto odloučení, proto je nadějí pro všechny lidi. V něm je zajištěna budoucnost pro každého.
Ježíš je tu konfrontován s Adamem, on je tím novým Adamem, tím, skrze něhož dosahuje stvoření svého cíle.
Mt 4,1-11
Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.‘“ Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: ‚Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.‘“ Ježíš mu odpověděl: „Také je psáno: ‚Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.‘“ Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: „To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, satane! Neboť je psáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.‘“ Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu.
I Ježíš jako každý člověk je vystaven zkouškám. Na poušť je vyveden Duchem, neodchází tam sám, aby se cvičil v askezi. Přijímá situaci, do níž je postaven. I on musí projít situacemi, v nichž se musí probojovat k jasnému poznání, co znamená být Božím Synem. Odolává těm svodům, které útočí na člověka v jeho základních potřebách: jídlo a pití, uznání a sebeúcta, zajištění a moc. Uspokojovat základní lidské potřeby je důležité, ale Ježíš ukazuje cestu, jak si z nich neudělat idol, jak zůstat otevřený pro Boží skutečnost. Kdyby Ježíš tyto výzvy (krize) nepřijal, zůstal by stát na místě, neodhalil by sám sobě ani druhým, co je pravým smyslem Božího synovství: být trvale věrný Bohu. Jakmile je tato neochvějná věrnost naplno dotvrzena, ďábel mizí ze scény a objevují se andělé, Boží svět.
Krizové situace, jimiž člověk nutně prochází, jsou sice obtížné a nepříjemné, ale jsou zároveň příležitostí k růstu, ke krokům na cestě zralosti. Jsou také obdobím sebepoznání a očišťování.
