Pondělí 26. 2. 2024 – 2. týden postní
Dan 9,4b-10
Pane, Bože veliký a strašný, který zachováváš smlouvu a milosrdenství těm, kdo tě milují a zachovávají tvá přikázání: Zhřešili jsme, provinili jsme se, jednali jsme bezbožně, vzbouřili jsme se a odchýlili od přikázání a nařízení. Neposlouchali jsme tvé služebníky proroky, kteří tvým jménem mluvili k našim králům, knížatům, našim otcům i všemu lidu země.
Tobě, Pane, sluší přiznat spravedlnost, nám však hanbu na tváři, jako se dnes (skutečně hanbí) judští mužové i jeruzalémští obyvatelé a všichni Izraelité, blízcí i dalecí, ve všech zemích, do nichž jsi je vyhnal pro nevěrnost, které se vůči tobě dopustili. Hospodine, nám se sluší hanbit ve tváři, našim králům, knížatům a našim otcům, neboť jsme zhřešili proti tobě. Avšak, Pán, náš Bůh, ať má s námi milosrdenství a odpustí nám, neboť jsme se proti němu vzbouřili, neposlouchali jsme hlas Hospodina, našeho Boha, abychom kráčeli v jeho zákonech, které nám dal skrze své služebníky proroky.
Danielova modlitba je modlitbou vyznání hříšnosti celého lidu. Daniel se modlí jako vyhnanec v postoji zkroušenosti srdce (v postu, v žíněném rouchu a v popelu). Z celé modlitby zde máme pouze úvodní část, v níž Daniel rekapituluje, proč došlo k tragickému osudu Izraele: nedbáním na Boží ustanovení (ta se vztahují k pravé bohoslužbě, sociálním ohledům a správnému jednání) a nenasloucháním varovným výrokům proroků, skrze něž mluvil sám Hospodin. Izrael si nemůže stěžovat na Hospodina ani na svůj neblahý osud, protože ten je důsledkem jeho hříchů a provinění. Může už jen doufat v Boží věrnost.
Při pohledu na současný svět si člověk musí klást otázky, jak to vlastně všechno je, a proč mají trpět nevinní s vinnými. Jak může jeden člověk nebo jen pár lidí ničit života tisíců a milionů lidí a proč vycházejí naše snahy i modlitby naprázdno. Ba dá se, že vítězí agrese, zvůle a Bůh na naše dobré snahy nedbá. Těžká odpověď. Pocitu bezmoci se nelze jen tak zbavit. V tomto ohledu vysvětlující odkaz na Boží respekt vůči lidské svobodě vyznívá z mého pohledu nevěrohodně. Snad jednou poznáme pravdu, zaím je to neuchopitelné. Neexistuje kolektivní vina, ale existují struktury hříchu, do nichž jsme všichni nějak vtaženi. Naše zodpovědnost je se jim stavět. To je to jediné, co můžeme a máme dělat.
Lk 6,36-38
Ježíš řekl svým učedníkům: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou mírou měříte, takovou se naměří zas vám.“
Tenhle životní program je velmi náročný, protože to vypadá, že člověku nakonec nic nezbude, že to bude on, kdo bude stále ustupovat, bude za hlupáka či troubu, který na sobě nechá dříví štípat. A navíc to tak přesně nefunguje, že když člověk dává, tak dostane nazpět, jak by chtěl očekávat. Mnohý současný člověk by tento životní program považoval nejen za neuskutečnitelný, ale za nesmyslný. Na nebeskou odměnu se navíc už nehraje.
Ježíš ale nemluví o nějaké odměně po smrti, nýbrž o životě tady na zemi. Nefunguje to sice tak jednoduše, že za dobro sklízí člověk vždycky jen dobro, ale přesto jsou Ježíšova slova pravdivá a program je v životě realizovatelný. Být milosrdný neznamená být slepý a lhostejný ke zlu a špatnému jednání, ale nikoho definitivně neodepsat (pominu kategorii lidí s různými poruchami chování, psychopaty apod.). Bůh je milosrdný, tedy neustále má pro člověka otevřenou šanci, cestu dopředu, ale rozhodně není lhostejný ke zlu. Bůh je milosrdný, protože miluje a protože ví o naší lidské omezenosti a slabosti. Člověk může být milosrdný, tedy usilovat o dobro druhého, dát mu novou šanci, protože ví o vlastní nedokonalosti, hříšnosti, sebestřednosti a stejně tak i o lidské omezenosti druhých. A je třeba, aby než vynese nad druhým definitivní soud či odsudek, si právě tuto skutečnost uvědomil. V příběhu s cizoložnou ženou říká Ježíš jejím soudcům: „Kdo je bez viny, hoď po ní kamenem.“
A také dávat je třeba s otevřeným srdcem. Moje zkušenost je, že štědrost se „vyplácí“. Dávat je většinou snadnější než brát. Vesměs dáváme ze svého přebytku, nikoliv nedostatku. Je třeba se dělit, už jen proto, že na věčnost si člověk nic neodnese a do hrobu si nikdo nic neodnese, „rubáš nemá kapsy“, čím více dobra je na zemi, čím více se člověk dokáže dělit, tím méně moci má zlo. A o to přeci jde.
