Pátek 26. 4. 2024 – 4. týden velikonoční
Sk 13,26-33
Když přišel Pavel do Antiochie Pisidské, mluvil v synagoze: „Bratři, kteří pocházíte z Abrahámova rodu, i vy, kdo se bojíte Boha! Nám bylo posláno slovo o té spáse. Obyvatelé Jeruzaléma a jejich přední mužové však nepoznali, kdo (Ježíš) je. A když ho odsoudili, vyplnili tím jen to, co říkali proroci, - jak se to předčítá každou sobotu. Ačkoli na něm nenašli nic, zač by zasluhoval smrt, žádali od Piláta, aby ho dal popravit. Když dokonali všechno, co bylo o něm psáno, sňali ho z kříže a položili do hrobu. Ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. On se pak po mnoho dní zjevoval těm, kdo zároveň s ním přišli z Galileje do Jeruzaléma; ti jsou nyní před lidem jeho svědky. A my vám hlásáme radostnou zvěst, že ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na jejich dětech, na nás, když vzkřísil Ježíše. Tak je i psáno v druhém žalmu: ,Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.‘“
Vyprávění pokračuje v řeči, kterou Pavel pronáší v synagoze v Antiochii Pisidské, tj. na západě Malé Asie. Závěr řeči je finálem celého proslovu. Pavlovým cílem je přesvědčit své soukmenovce a pohanské příznivce židovství/synagogy, tzv. bohabojné, aby začali přemýšlet a přijali evangelium jako završení dějin spásy. Používá k tomu své znalosti dějin i Písma. Vzdělání a jazyková vybavenost i schopnost formulovat se v tomto ohledu ukazují jako velmi důležité, protože jeho kázání muselo být srozumitelné a přesvědčivé pro obě skupiny.
Pavel stejně jako Petr tu v dikci autora Skutků opakuje ve zkratce základní vyznání, resp. centrální událost dějin jednání Boha s lidmi. Opakování je matka moudrosti, tedy je třeba si znovu a znovu uvědomovat, co je podstatné, co je základem křesťanské víry. Jinak totiž hrozí, že se církev bude ztrácet v detailech a nepodstatných tradicích. A tento základ je důvodem k radosti, je skutečně radostnou zvěstí: jsme povoláni ke svobodě a radosti, protože Bůh je věrný.
Jan 14,1-6
Ježíš řekl svým učedníkům: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím připravit vám místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.“ Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“
Ježíš měl během svého působení jediný cíl, a to otevřít pro člověka plnou možnost bytí s Bohem, zprostředkovat mu Boží království, Boží vládu. On jediný měl plné poznání Boha, plné zakotvení v Bohu )ale i on byl omezován svou lidskou přirozeností), o což se chtěl s lidmi podělit. Jeho současníci to z velké části odmítli. Ti, kteří neodmítli, se i přes neporozumění stali účastníky Ježíšova bytí v Otci. Jeho plnost, kterou nelze prožívat v rámci pozemské reality, jim Ježíš zaslibuje. Skrze Ježíše – cestu, pravdu a život – lze do plnosti bytí s Bohem dojít. A to je také Ježíšovým nejvroucnějším přáním.
Jsme leckdy v situaci Tomášově, moc věcem nerozumíme, nerozumíme tomu, k čemu dění ve světě, v naší společnosti i kolem nás směřuje, ale Ježíš se nabízí jako průvodce a ukazatel cesty. Tou cestou je důvěra v Boží lásku, protože ona je pravdivá a dává život, a to život v plnosti, jakkoliv se nám to nezdá. Jde o cestu k Otci, k plnosti, k radosti. Není snadné, aby se naše srdce nechvělo, protože důvodů k obavám a starostem má snad každý člověk v současné době plno. Ale nejde o emocionalitu, nýbrž o rozhodnutí k důvěře, že Bůh neklame, že chce pro člověka dobro, a to přes všechno hrozné, čeho jsme svědky nebo i účastníky.
Janovo evangelium působí dojmem výlučnosti, což bylo dáno historickými okolnostmi, nutným vymezením proti odmítání ze strany židovské i nepřijetí a podezřívání ze strany pohanské společnosti. Ježíš je přímou cestou k Otci, to však neznamená, že ti, kdo jej neznají nebo neuznávají v této roli, k Bohu nedojdou. Ale k plnému společenství nakonec dojdou skrze Ježíše, protože je Boží Syn a tvoří s Bohem Otcem i Duchem jednotu.
