Středa 26. 5. 2021 – sv. Filipa Neriho
Sir 36,1-2a.5-6.13-19
Smiluj se nad námi, Pane, Bože všehomíra, shlédni a sešli svou bázeň na všechny pohany, aby tě poznali, jako víme my, že není boha kromě tebe, Pane. Obnov divy a opakuj zázraky. Shromáždi všechny Jakubovy kmeny a vezmi si je v dědictví jako kdysi. Pane, smiluj se nad lidem, jenž má tvé jméno, nad Izraelem, kterého jsi nazval svým prvorozeným. Slituj se nad svým svatým městem, nad Jeruzalémem, místem, kde sídlíš. Naplň Sión svou velebností a svůj chrám svou slávou. Vydej svědectví prvotinám svého stvoření a splň proroctví (proslovená) v tvém jméně. Odměň ty, kdo v tebe doufají, tvoji proroci ať se ukáží jako spolehliví. Vyslyš, Pane, prosbu svých služebníků podle požehnání, jímž Árón žehnal tvůj národ. Ať vědí všichni v každém koutu země, že jsi Pán, věčný Bůh.
V rámci knihy Sirachovec nalézáme modlitbu o Boží slitování, Boží přízeň a požehnání pro Izrael a speciálně Jeruzalém s Chrámem. Autor si uvědomuje nesamozřejmost existence Izraele jakožto vyvoleného národa s Jeruzalémem a Chrámem jako centrem úcty k Bohu. Tato modlitba je výzvou pro čtenáře, aby obnovili svůj vztah k Bohu, aby Bůh mohl být poznán a uctíván i mimo Izrael. Autor znal dobře minulost vlastního národa (s jeho nevěrnostmi i úctou) a byl si vědom různých úskalí a možností selhání vyvoleného lidu, proto prosí o Boží slitování, přízeň a požehnání. A nejde mu primárně o to, aby se Izraeli dobře dařilo, nýbrž aby se stal věrohodným svědkem Boží přítomnosti. Takovou modlitbu bychom se měli modlit i my za sebe a za církev u nás i jinde ve světě. Být věrohodnými svědky je naším posláním pro svět kolem nás. Musíme si být při tom vědomi vlastní křehkosti, omylnosti a zároveň mít odvahu k jednání, k vydávání svědectví, protože můžeme spoléhat na Boží pomoc a požehnání.
Mk 10,32-45
Učedníci byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš pospíchal před nimi; byli zaraženi a následovali ho s bázní. Vzal si stranou zase svých Dvanáct a začal jim mluvit o tom, co na něj čeká: "Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům Zákona. Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům a budou se mu posmívat a plivat na něj a zbičují a zabijí ho, ale po třech dnech vstane."Tu k němu přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: "Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil, oč tě požádáme." Odpověděl jim: "Co chcete, abych pro vás udělal?" Řekli mu: "Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici." Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?" Oni mu odpověděli: "Můžeme!" Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno." Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a na Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: "Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny."
Ježíš mluví o tom, co ho čeká, o své smrti (jde o třetí a poslední předpověď Ježíšova utrpení a smrti v rámci Markova evangelia), ale učedníci nejsou s to pochopit, o čem opravdu mluví. Nejsou s to akceptovat onu hrůzu, kterou musí Ježíš projít, a zůstávají ve svých představách skvělé budoucnosti. Už se vidí trůnit ve slávě a moci společně s Ježíšem v Božím království (a možná si ho představovali dost pozemsky) Právě Jakub a Jan, Zebedeovci, horlivci, si chtějí zajistit významné postavení v Božím království. Mají stále představu moci a důležitosti. Nějak jim uniklo, stejně jako těm zbylým deseti, že ona sláva je slávou skrze ponížení a smrt. V dané chvíli to nechápou, ale i pro ně je nutné jít touto cestou, aby byli skutečně Ježíšovými následovníky, skutečnými učedníky. A to začíná už v rámci pozemských vztahů: úkolem autority je sloužit, dát sebe sama k dispozici pro společnou věc, pro společnou budoucnost. Kdo chce být skutečnou autoritou, musí být ochoten přijmout tuto pozici jako náročnou službu druhým. Nesmí chtít vládnout, mít moc, ale musí být připraven sloužit a nasadit všechny síly pro dobro druhých, pro společné dobro.
