Neděle 26. 5. 2024 – slavnost Nejsv. Trojice
Dt 4,32-34.39-40
Mojžíš řekl lidu: "Ptej se dávných dob, které tě předcházely ode dne, kdy Bůh stvořil člověka na zemi: (ptej se) od jednoho konce nebes k druhému, stalo se někdy něco tak velkého nebo bylo něco podobného slyšet, aby nějaký národ slyšel hlas Boha, mluvícího z ohně, jako jsi slyšel ty, a zůstal naživu? Nebo zkusil nějaký bůh přijít a vyvolit si národ uprostřed jiného národa zkouškami, znameními, divy, bitvami, mocnou rukou, napřaženým ramenem, úžasnými děsnými činy, jak pro vás to všechno učinil Hospodin, váš Bůh, před vašimi zraky v Egyptě? Uznej to dnes a uvaž v srdci: je to Hospodin, Bůh nahoře na nebi jako dole na zemi; není jiného boha. Zachovávej jeho nařízení a jeho příkazy, které ti dnes přikazuji, abys byl šťastný ty a tvoji synové po tobě, abys dlouho žil na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává navždy."
Mojžíš na závěr svého života na moabských pláních před vstupem do zaslíbené země připomíná vyvolenému lidu minulost, aby se rozpomenuli na to, co bůh pro ně udělal. Za to mu patří dík a odhodlání chodit po jeho cestách, zachovat mu věrnost, úctu a lásku. Věrnost znamená, že vyvolený národ jako celek i každý jeho příslušník se nedá zlákat ničím, co by postavil na místo Hospodina, jediného Boha. Jedině tak bude moci žít v pokoji, radosti a štěstí v zaslíbené zemi. Hospodin si přeje štěstí člověka, aby se člověku dařilo, to ovšem funguje jen tehdy, když člověk bere Hospodina vážně.
Řím 8,14-17
Bratři! Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: "Abba, Otče!" Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy.
Být Božím synem/dcerou je na tomto světě nejvyšší důstojnost. Většinou si to ani neuvědomujeme, resp. nejsme s to docenit, co to znamená, protože to náš praktický život jakoby neovlivňuje. Pavel chce zdůraznit, že tato nová kvalita naší existence nám otevírá nečekanou budoucnost, naplnění toho, kým chtěl Bůh člověka mít od samého počátku, když z něj učinil svého partnera. To je však možné, pokud zůstane na své životní cestě ve spojení s jeho Synem. Už tady na zemi lze prožívat podíl na věčnosti.
Mt 28,16-20
Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!"
Víra v Ježíšovo zmrtvýchvstání a jeho synovství nebyla ani na počátku samozřejmá, přestože ani Ježíšovi současníci nebyli ušetřeni pochyb, jak přiznává evangelista. Setkání se zmrtvýchvstalým Pánem jim však dalo nový směr: jejich úkolem je vrátit se mezi lidi, hlásat evangelium, učit a křtít je. Evangelista tu uvádí trojiční formuli, která je dokladem rané liturgické křestní praxe. Svým slibem trvalé přítomnosti Ježíš naplňuje to, co bylo vyřčeno při zvěstování – on je Immanuel, Bůh s námi.
