Sobota 26. 8. 2023 – 20. týden v mezidobí
Rt 2,1-3.8-11; 4,13-17
Noemi měla příbuzného z manželovy strany, muže velmi majetného, z příbuzenstva Elimelechova. Jmenoval se Boaz. Moabka Rút řekla Noemi: „Ráda bych šla na pole sbírat klasy za někým, kdo mi bude přát.“ Noemi jí odpověděla: „Jdi, dcero!“ Šla tedy, přišla na pole a sbírala klasy za ženci. Náhodou se dostala na pole, které patřilo Boazovi z příbuzenstva Elimelechova. Boaz řekl Rút: „Poslyš, dcero! Nechoď sbírat na jiné pole, neodcházej odtud. Přidrž se mých děveček. Dívej se vždy, kde se žne, a jdi za nimi. Nařídil jsem svým služebníkům, aby tě neznepokojovali. Budeš-li mít žízeň, jdi k nádobám a pij z toho, co služebníci načerpají.“ (Rút) se uctivě poklonila až k zemi a řekla mu: „Jak to, že mi tak přeješ, že se mě ujímáš, ačkoli jsem cizinka?“ Boaz jí odpověděl: „Dověděl jsem se všechno, co jsi udělala pro svou tchýni po smrti svého muže, že jsi opustila svého otce a matku i rodnou zemi a odešla k lidu, který jsi dříve neznala.“ A Boaz si vzal Rút a stala se jeho ženou. Vešel k ní a Hospodin jí dopřál, že počala a porodila syna. Tu řekly ženy Noemi: „Buď veleben Hospodin, který tě nenechává odedneška bez zastánce. Ať se ozývá jeho jméno v Izraeli. On ti vrátí sílu k životu a bude o tebe v stáří pečovat. Vždyť ho porodila tvá snacha, která tě tolik miluje. Ta je pro tebe lepší než sedm synů.“ Noemi vzala dítě, položila si ho na klín a stala se jeho chůvou. Sousedky mu daly jméno. Řekly: „Noemi se narodil syn.“ Pojmenovaly jej Obed. On je otcem Jessea, otce Davidova.
Velmi zkrácená verze vyprávění o Rút shrnuje podstatné momenty. Rút se vrátila s Noemi do Betléma a ujal se jí její příbuzný Boaz, který velmi oceňoval její oddanost vůči Noemi a její odvahu vzdát se všeho, co dosud utvářelo její život. Rút se stane matkou Obeda, podle biblického rodokmene dědečka krále Davida.
Rút byla s to opustit svou minulost, své vazby, svůj domov kvůli své tchyni Noemi, protože vůči ní cítila zodpovědnost. Bůh ji skrze Boaze odměnil mnohem štědřeji, než by mohla čekat. Umět se vzdávat minulosti, věcí, umět odevzdat svůj život a mít odvahu vstoupit do nezajištěné budoucnosti znamená růst lidsky i duchovně. Bůh je velkorysý a nezůstane nám nic dlužen.
Mt 23,1-12
Ježíš mluvil k zástupům i ke svým učedníkům: „Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagogách, mají rádi pozdravy na ulicích, a když jim lidé říkají ‚mistře‘. Vy však si nedávejte říkat ‚mistr‘, jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚otec‘, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat ‚učitel‘, jenom jeden je váš Učitel – Kristus. Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Tento úryvek je z řeči proti farizejům a učitelům Zákona. Ježíš neodmítá jejich nauku, ale kritizuje, že se sami podle ní neřídí a že jim výklad Božího slova slouží k vyvyšování, a tak se zpronevěřují své službě. Moc nad lidmi, kterou dává vědění nebo postavení je velmi svůdná, když jí člověk podlehne (a to platí pro všechny profese pracující s lidmi), tak se mu lidé stávají prostředkem k vlastnímu prospěchu, sebeprezentaci, slávě, nikoliv cílem služby, jíž byli pověřeni.
Tím, že Ježíš jakoby zapovídá oslovovat druhé titulem „otec“, „učitel“ a „mistr“, chce poukázat na pravý zdroj takové důstojnosti. Tyto tituly lze oprávněně používat jen tehdy, jestliže jdou v linii toho, kdo je pravým mistrem, otcem a učitelem. Mají na něj odkazovat.
