Pondělí 26. 8. 2024 – 21. týden v mezidobí

2 Sol 1,1-5.11b-12

Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, (která žije ve spojení) s Bohem, naším Otcem, a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj od Boha Otce a od Pána Ježíše Krista. Bratři, máme povinnost stále za vás Bohu děkovat. Patří se to, protože vaše víra dělá velké pokroky a vzájemná láska jednoho každého i všech vás se rozmáhá, takže na vás můžeme být v Božích církevních obcích hrdí pro vaši stálost a víru ve všech pronásledováních a souženích, která snášíte. V tom se právě ukazuje spravedlivý Boží soud: tak máte být uznáni za hodné Božího království, pro které trpíte. Aby vás učinil náš Bůh hodnými dober, ke kterým vás povolal, a svou mocí zdokonalil, že budete mít vždycky zálibu v (konání) dobra a vaše víra (aby se projevovala) skutky. Pak bude jméno našeho Pána Ježíše oslaveno skrze vás, a vy (budete oslaveni) skrze něho podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista.

Text je zkrácenou úvodní pasáží tzv. 2. listu Tesaloničanům (Soluňanům). Podle mého poznání (i mnoha dalších badatelů) jde o list, který napsal někdo z Pavlových pokračovatelů jeho jménem, protože z toho autentického listu do Tesaloniky (Soluně) vyvozovali někteří křesťané v pozdější době mylné závěry, že má nastat druhý příchod Kristův. List vykazuje tak nápadné podobnosti s 1 Tes, a to ve struktuře, slovníku, stylistice, jaké v jiných Pavlových listech nenajdeme, že svědčí spíše proti Pavlovu autorství než pro ně.

Jménem Pavlovým povzbuzuje autor adresáty k růstu ve víře a vzájemné lásce, a to v situaci pronásledování, obtíží a problémů. Ale také za jejich víru i lásku děkuje. Podobně nás k růstu ve víře a lásce, tedy ke zralosti víry a ke zralosti duchovní i lidské (k vzájemnému respektu, k solidaritě a sounáležitosti i zodpovědnosti jednoho za druhého), neustále povzbuzuje papež František.

Konání dobra a víra projevující se skutky jsou tím, čím křesťané oslavují Boha, resp. dosvědčují pravdivost jeho působení v Ježíši Kristu, pravdivost víry.

Mt 23,13-22

Ježíš řekl: „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci! Zavíráte před lidmi nebeské království. Sami do něho nevstupujete, a těm, kdo chtějí vstoupit, v tom zabraňujete. Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho nového věřícího, a když se jím někdo stane, děláte z něho syna pekla, dvakrát horšího, nežli jste sami. Běda vám, slepí vůdcové! Říkáte: „Kdo by přísahal při chrámu, není vázán, kdo však by přísahal při chrámovém zlatě, je vázán.‘ Pošetilci a slepci! Co je víc: zlato, či chrám, který to zlato posvětil? Dále (říkáte): ‚Kdo by přísahal při oltáři, není vázán, ten však, kdo by přísahal při daru, který na něm leží, je vázán.‘ Slepci! Co je víc: dar, či oltář, který ten dar posvěcuje? Kdo tedy přísahá při oltáři, přísahá při něm i při všem, co na něm leží; a kdo přísahá při chrámu, přísahá při něm i při tom, kdo v něm přebývá; a kdo přísahá při nebi, přísahá při Božím trůnu i při tom, kdo na něm sedí.“

Ježíš ve své řeči proti farizejům a učitelům Zákona kritizuje jejich sofistikované debaty, které zakrývají velmi často podstatu pravé úcty k Bohu. Svým složitým systémem pravidel, která vydávají za platný a jediný možný pro přístup k Bohu, zabraňují lidem, aby žili svobodně svůj vztah k Bohu. Mnozí totiž nebyli s to, vzhledem ke své životní situaci, tato pravidla respektovat, ba ani se v nich vyznat. Ti pak se ocitli na okraji úcty ve společnosti jako nevzdělaní, bezvýznamní, hříšníci.

Každé společenství potřebuje určitá pravidla, určité linie soužití a správného života. Ta ovšem nesmějí zastiňovat podstatu, totiž realizaci života. Život nelze znormovat do posledního puntíku. Pravidla mají určovat směr cesty k cíli, ale nesmějí člověku brát svobodu, zejména ne svobodu vztahu k Bohu.

Ježíšova varování jsou platná dodnes. Jsou-li brána vážně, zabraňují třídění lidí na lepší a horší, na zbožnější a méně zbožnější či bezbožné. Pravidla nesmějí být samoúčelná a musejí být srozumitelná a odůvodněná. Vždy je třeba vnímat, že pravidla jsou lidskou snahou. lidskými formulacemi, jejichž posláním je směřovat člověka k dobru, k Bohu. Ale mohou se měnit podle situace. Bůh není nehybný monolit, ani nehybná modla, nýbrž živá a milující bytost. Pravidla sama o sobě nejsou posvátná, i když zasluhují úctu a respekt, svatý je pouze Bůh. Jak plyne z Ježíšových slov, důležitost (posvátnost a svatost) pravidlům a jednání podle nich propůjčuje Bůh natolik, nakolik vedou člověka skutečně k němu.