26. 9. 2021 – 26. neděle v mezidobí
Nm 11,25-29
Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil k Mojžíšovi; vzal z ducha, který spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům starcům. Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení, ale později se to už nestalo. Dva muži z nich zůstali v táboře, jmenovali se Eldad a Medad. I na nich spočinul duch, neboť byli mezi těmi, kdo byli písemně určeni. Nevyšli však do stánku úmluvy a dali se do prorokování v táboře. Tu přiběhl jeden chlapec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Medad prorokují v táboře.“ Jozue, syn Nunův, Mojžíšův služebník od mládí, řekl: „Pane můj Mojžíši, zabraň jim v tom!“ Mojžíš mu odpověděl: „To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!“
Už Mojžíš se dělí o své prorocké charisma s jinými vyvolenými. Bůh chce, aby se charisma, jímž obdařuje své vyvolené, šířilo. Nepěstuje si elitu, aby ostatní byli závislí jen na ní. Dva z vyvolených a obdařených novou schopností nejsou tam, kde ostatní vyvolení. Jozue to považuje za nepatřičné. Mojžíš jej usměrňuje, že nejde o výsadu pro něj samotného, že nejde o to, aby byl nad ostatními, nýbrž že je třeba si přát, aby měli všichni potřebné dary, charismata.
Hospodin je svobodný v rozdávání svých darů a je nepatřičné určovat, komu, jak a kde by se tak mělo dít. A je ještě nepatřičnější nepřát druhým, když nejsou z našeho ranku, z naší církve či jiného společenství, aby i oni měli „naše“ charismata, aby i oni byli schopní a povolaní.
Jak 5,1-6
Nuže tedy, vy boháči: plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si (majetek) i v (tyto) poslední dny. Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, (ta mzda) křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život – a on se vám nebrání.
Spravedlnost je předpokladem dobrého lidského soužití. Autor listu varuje před hromaděním bohatství na úkor spravedlnosti. Ale nejenom to, bohatství je pomíjivé, vyžaduje mnoho starostí, času, námahy, které by bylo možné využít mnohem smysluplněji. Jak aktuální jsou autorova slova i v našich časech!
Mk 9,38-43.45.47-48
Jan řekl Ježíšovi: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem.“ Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže pak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu. Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne.“
Podobně jako Mojžíš i Ježíš odmítá myšlení ghetta, vymezování se vůči druhým a omezování Boží přízně jen na vlastní skupinu. Pokušení chtít být jedinými skvělými, obdařenými, schopnými, vyvolenými se nevyhýbá ani nám – jako jednotlivcům i jako společenstvím. Nepřát druhým, aby byli co nejlepší, ba dokonce lepší než my, vede k závisti a k nenávisti. Abychom takovému pokušení dokázali odolávat, je třeba se učit velkorysosti, radosti z úspěchu druhých, z dobra, učit se mít velké srdce, milovat jako Ježíš, být dokonalý jako Bůh, který dokonce dává své dary dobrým i zlým. Když v sobě člověk překoná pocit křivdy a pocit méněcennosti (jako by nám úspěch a velikost druhých braly ty naše, umenšovaly naši velikost), tak se mu otevře a rozzáří svět. A jeho vděčnost k Bohu nabude na velikosti a síle.
Další naučení se týká pokušení. Člověk se samozřejmě nemá mrzačit a v Božím království bude člověk nově celý, i když měl předtím nějaký handicap. Nejde jen o sexualitu (nic nenaznačuje tomu, že by ji evangelista měl nějak výrazně na mysli), nýbrž o jakékoliv pokušení k egoistickému chování. Jde o radikalitu zápasu s pokušením ke zlému, špatnému jednání. Člověk se musí naučit zacházet se svými sklony, které jím občas cloumají, musí se naučit je ovládat, aby byl jejich pánem, nikoliv otrokem. A navíc si musí dávat pozor, aby se nestal svůdcem ke špatnému jednání pro druhé, zejména pro ty, kdo jsou slabí a nevyzrálí.
