Ezd 6,7-8.12b.14-20

Král Dareios napsal místodržitelům provincie „Za Eufratem“ toto: „Nerušte práci na tom Božím domě. Vladař Židů a židovští starší ať stavějí ten Boží dům na jeho původním místě. Vydávám rozkaz, co máte udělat pro ty židovské starší, pokud jde o stavbu Božího domu.

Z královských prostředků, z daní (provincie) „Za Eufratem“ ať je těm mužům svědomitě proplácen potřebný obnos, aby stavba nevázla. Já, Dareios, vydávám tento rozkaz. Ať je svědomitě prováděn!“ Židovští starší stavěli a dílo se jim dařilo, jak prorokovali proroci Aggeus a Zachariáš, syn Iddův. Stavbu dokončili podle rozkazu Izraelova Boha a podle rozkazu perských králů Kýra a Dareia. Dům byl dostavěn do třetího dne měsíce adaru a v šestém roce vlády krále Dareia. Izraelité – kněží, levité i ostatní, kteří se vrátili z vyhnanství – slavili s radostí posvěcení Božího domu. Při posvěcení Božího domu obětovali sto býků, dvě stě beranů, čtyři sta beránků a jako oběť za hřích celého Izraele dvanáct kozlů podle počtu izraelských kmenů. Ustanovili kněze podle tříd a levity podle skupin, aby vykonávali v Jeruzalémě bohoslužbu, jak je psáno v knize Mojžíšově. Potom čtrnáctého dne prvního měsíce ti, kdo se vrátili z vyhnanství, slavili velikonoce. Levité se do jednoho očistili, takže všichni byli čistí. Zabili velikonočního beránka pro všechny, kdo se vrátili z vyhnanství, pro své bratry kněze i pro sebe.

Obnova Chrámu byla důležitým symbolem obnovy smlouvy s Hospodinem. Perští panovníci měli jinou politiku s podřízenými národy než Babyloňané. Stabilitu v zemi si zajišťovali nikoliv násilným potlačováním národních a náboženských specifik různých podrobených národů, nýbrž naopak jejich respektováním. Zatímco Babyloňané se snažili přinutit podrobené národy k jedné řeči a jednomu kultu, což vyvolávalo odpor (o tom je příběh s babylonskou věží), tak Peršané tím, že nechávali jiná etnika „dýchat“, dosahovali mnohem většího respektu. Obnovený (znovu vystavěný) Chrám byl sice méně honosný než ten první, ale neméně důležitý, možná jako instituce ještě důležitější, protože převzal i některé z funkcí, které mělo královské státní zřízení.

I dnes je důležité si připomínat důležitost chrámů, prožívat jako společenství slavnosti s nimi spojené, např. pouť nebo výročí posvěcení. Chrám, kostel, to není jen budova, nýbrž především místo, kde se lidé scházejí, aby slavili společenství se sebou navzájem a s Bohem, který uprostřed společenství a ve svatostánku „přebývá“, je přítomen.

Lk 8,19-21

Za Ježíšem přišla jeho matka a příbuzní, ale pro množství lidí se k němu nemohli dostat. Oznámili mu: „Tvoje matka a příbuzní stojí venku a rádi by tě viděli.“ Ale on jim odpověděl: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo.“

Ježíš ustanovuje společenství, které je nezávislé na příbuzeneckých vztazích, v té době tak důležitých. Neznamená to popření důležitosti rodinných vztahů, ale zdůrazňuje to, že vztah k Ježíšovi je prioritní a že on ustanovuje společenství nového typu, rodinu Boží (familia Dei). Ono se má řídit rovností a láskyplnými vztahy, jaké mají vládnout v rodině.

Autor Lukášova evangelia scénu oproti Markovi zjednodušuje a také ulamuje hroty napětí mezi Ježíšem a jeho rodinou. Markovo i Lukášovo evangelium v originále navíc mluví o matce a bratřích, tedy nejbližších lidech, což je mnohem silnější.