Čtvrtek 26. 9. 2024 – 25. týden v mezidobí

Kaz 1,2-11

Marnost nad marnost – praví Kazatel – marnost nad marnost, všechno je marnost. Co má člověk z celé své námahy, s kterou se plahočí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a druhé přichází, země však trvá stále. Slunce vychází a zapadá, chvátá k svému místu, kde vychází. Vítr věje k jihu a stáčí se na sever, vítr stále krouží, znovu obnovuje svůj běh. Všechny řeky tečou do moře, a moře se nikdy nenaplní. Na místo, kde řeky vznikají, opět se vracejí. Všechno unavuje, nelze to ani vypovědět; oko se nenasytí díváním, ani ucho se nenaplní posloucháním. Co bylo, zase bude, co se stalo, zase nastane – není nic nového pod sluncem. Vyskytne-li se něco, o čem se řekne: Hle, to je nové dávno to bylo v dobách, které byly před námi. Zapomíná se na to, co minulo, a stejně to bude s budoucností. Nezůstane na ni vzpomínka u těch, kteří budou následovat.

Kniha Kazatel bývá považována za knihu skeptickou; proslulá je především opakujícím se výrokem „marnost nad marnost, všechno je marnost“. Nicméně autorovým záměrem není šířit skepticismus nebo pesimismus, nýbrž přimět člověka k přemýšlení o prioritách i k tomu, aby si vážil dané chvíle, svých možností v daném okamžiku. Čas nelze zastavit ani zadržet, okamžik štěstí, radosti, pohody prchne, než se člověk naděje, celek světa nelze obsáhnout. Člověk si dělá mnoho starostí i mnoho plánů, ale měl by přitom myslet i na svou omezenost a konečnost. Je to i výzva ke skromnosti, protože „co je člověk“ – jen vánek, jen chvilková existence. Neměl by tedy přeceňovat svou důležitost, velikost, význam.

Protože jde p úvodní verše celé knihy, tak jen předznamenávají, že se na člověka a jeho snažení autor dívá z odstupu či z nadhledu, aby tak mohl stanovit, co je pro něj vlastně to podstatné v rozlehlosti světa, dnes bychom museli říci kosmu, v němž je opravdu jen nepatrným tvorem, a přece tak důležitým, že je třeba mu věnovat pozornost.

Lk 9,7-9

Údělný kníže Herodes uslyšel o všem, co se dálo, ale nevěděl, co si má myslet, protože jedni říkali (o Ježíšovi), že to Jan byl vzkříšen z mrtvých, druzí, že se objevil Eliáš, jiní, že vstal některý z dávných proroků. Herodes však řekl: „Jana jsem přece dal stít. Kdo je tedy ten, o kterém slyším takové věci?“ A snažil se ho uvidět.

Herodes je zvědavý na Ježíše, protože se o něm mnoho mluví. To není zájem o Ježíše a jeho poselství, nýbrž zvědavost na senzaci. Lk nevypravuje o stětí Jana Křtitele jako Mk a Mt, nýbrž jen konstatuje jeho smrt jako podnět Herodovy zvědavosti na Ježíše. Zvídavost je dobrá, protože se člověk chce něco dozvědět, zvědavost vede často jen k touze po uspokojení vlastního já. Herodes byl na Ježíše jen zvědavý, čekal senzaci. To se de facto opakuje v Lukášově evangeliu i v situaci Ježíšova zatčení, když jej Pilát pošle k Herodovi, protože je z Galileje. Ježíš neudělá žádný zázrak, mlčí, a tak jím Herodes pohrdne. Herodův zájem nemá nic společného s touhou hledat pravdu, dozvědět se něco důležitého, je to jen zvědavost, která když není dostatečně ukojena, tak Ježíšem pohrdne. Pouhá zvědavost může druhým ublížit, protože je pasuje do role objektů, zvídavost se chce dobrat poznání a pravdy.