Pátek 27. 1. 2023 – 3. týden v mezidobí
Žid 10,32-39
Vzpomeňte si na minulé doby, kdy se vám dostalo světla, jak jste museli mnoho zápasit a trpět: jednak tím, že jste byli veřejně tupeni a utiskováni, jednak že jste se na tom podíleli s těmi, kterým se tak vedlo. Soucitně jste pomáhali uvězněným a s radostí jste snesli, když sami jste byli oloupeni o svůj majetek, neboť jste věděli, že máte majetek lepší a trvalý. Neztrácejte proto důvěru, vždyť ji čeká velká odměna. Potřebujete vytrvalost, aby se vám, až vykonáte Boží vůli, dostalo splnění slibu. `Vždyť už jen chvilku, malou chvilku, a přijde ten, který má přijít, a neomešká se. Můj spravedlivý však bude žít z víry. Ale kdyby se ze strachu vzdaloval, nebudu v něm mít zalíbení.' My přece (nepatříme) k těm, kteří se ze strachu vzdalují, a tak jdou k záhubě, ale k těm, kdo věří, a tím si zachrání život.
Autor listu připomíná svým adresátům, čím vším už prošli, aby jim zdůraznil, že nemají ztrácet odvahu, i když je situace v dané chvíli nepříznivá, a varuje je před ztrátou mnohem zásadnější, než je ztráta pozemských statků, ztráta společenství s Bohem.
Na konci 1. století, tedy zhruba ve třetí generaci, se křesťané ocitli na rozcestí: očekávání druhého příchodu Ježíše Krista se nenaplňovala a křesťané se museli nějak srovnat se zapojením do společnosti. Jenže v té chvíli to začal být problém, protože křesťanství začalo být vnímáno jako samostatné náboženství, tedy ztratilo do značné míry ochrannou vazbu na židovství, jež ve společnosti požívalo jistého respektu, a docházelo k pronásledování, jak o tom svědčí i kniha Zjevení. Pro příslušníky křesťanských obcí nastal problém, jak si zachovat víru a život v církevním společenství a přitom uživit rodinu, vychovat děti, žít „normální“ život v rámci většinové (pohanské) společnosti. Začali být vnímáni jako politické nebezpečí pro společnost, jako ateisté, kteří na společnost mohou svolávat hněv bohů.
Mk 4,26-34
Ježíš řekl zástupům: "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned (člověk) vezme srp, protože nastaly žně." Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu." Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal (Boží) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.
Ježíš lidem vysvětluje povahu Božího království různými obrazy, metaforami a přirovnáními, aby jeho slova dobře chápali. Řeč o Božím království mohla vyvolávat falešné představy moci a úspěchu na jedné straně, na druhé, že se tyto představy nenaplňují: nespravedlnost nezmizela, politický útlak také ne, chudí jsou stále chudí, pokud ještě víc nechudnou …. Boží království není realizováno revolucí, roste Boží silou, nepozorovaně, protože roste v srdcích, myslích a skutcích lidí. Jeho začátky jsou nenápadné, dalo by se říci zanedbatelné, malé zrnko, a přece Bůh mu dá vzrůst jako tomu hořčičnému zrnku. Najednou je tu něco, čeho jsme si nestačili všimnout, ale je tu … Bohu je třeba věřit, že zůstává u díla, i když všechno nasvědčuje opaku. Válka na Ukrajině, ale i jinde, trvající již téměř rok, na nás tento nárok klade. Maran ata, Pane přijď!
Růst Božího království závisí i na nás, na naší angažovanosti, ale také trpělivosti, důvěře a víře ve smysl práce pro ně. Není naším úkolem kontrolovat růst a dělat si starosti, když to nedopadá podle našich představ, protože nevidíme tak snadno pod povrch, kde semeno klíčí. A i když vyrazí, tak nejsme s to je odlišit od plevele. Je třeba počkat na žeň, na zralost, na situaci, kdy už je jasno.
