Ef 5,21-33
Bratři! Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy (ať jsou podřízeny) svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako je Kristus hlavou církve, sám spasitel svého (tajemného) těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem. Muži, (každý z vás) ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady. Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus (jedná) s církví, protože jsme údy jeho těla. `Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.' Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve. A proto každý z vás ať miluje svou ženu jako sám sebe a manželka ať zase svému muži projevuje úctu.
O tomto textu by se dalo hovořit dlouho a byl a je velmi často nesprávně interpretován. Cílem tohoto textu není sankcionování patriarchálního řádu, jenž byl v době vzniku listu normální společenskou strukturou, ale jeho proměnění vztahem ke Kristu. Základní výzvou je vzájemný respekt, jak říká text vzájemné podřizování, a to ve snaze o dobré fungování základní společenské jednotky, jíž byla rodina (vlastně domácnost). Jedině vytvářením vzájemného prostoru pro naplnění životních rolí – v rodině stejně jako v křesťanské obci, potažmo v celé společnosti – může jakékoliv společenství fungovat tak, aby naplno plnilo svou roli, své poslání. A to v následování Krista, který neváhal dát sám sebe. Teprve skutečná láska a přátelství vytvářejí prostor, v němž může každý být plně sám sebou, naplnit své poslání – muž jinak než žena, děti jinak než rodiče, představený jinak než podřízený. Tato výzva pro muže a ženy je v následujícím textu doplněna výzvami pro rodiče a děti a pány a otroky/služebníky. A celá stojí uprostřed výzev pro celou křesťanskou obec. Fungující základní jednotky a jejich základní vztahy umožňují dobré fungování celého společenství. Mírou všech vztahů je Ježíš Kristus sám a jeho ochota ke službě, k vydanosti pro dobro druhých.
Evangelium – Lk 13,18-21
(Ježíš) řekl: „Čemu se podobá Boží království a k čemu ho přirovnám? Je jako hořčičné zrnko, které člověk vzal a zasel na své zahradě; vyrostlo a stal se z něho keř, takže ptáci se uhnízdili v jeho větvích.“ A potom řekl: „K čemu přirovnám Boží království? Je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“
Když se díváme na svět kolem sebe, na církev jako celek nebo i na vlastní společenství, tak nám velmi často připadá, že to Boží království tu tak nějak není. Že se nic nezměnilo a že nemá cenu se moc angažovat, že si musíme počkat až za hranice času. Ježíš však nemluví ve svých podobenstvích o eschatologické budoucnosti, ale o realitě pozemské. Boží království ve skutečnosti znamená Boží vládu – a Boží vláda se uskutečňuje již teď skrze nás všude tam, kde jednáme ve shodě s jeho láskou. Rozhodující nejsou jen jednorázové hrdinské činy, nýbrž každodenní malé kroky, malé činy, kterými se království buduje, Boží vláda prosazuje (i v nás samotných). Je třeba v to mít důvěru a nenechat se odradit tím, že se zdánlivě nic nemění. Aby těsto nakynulo, to také trvá patřičnou dobu, a než z malého semene něco vyroste, trvá to dlouho. Ale nakonec - v momentu velmi těžko zachytitelném – je tu nová realita.
