27. 3. 2022 – 4. neděle postní

Joz 5,9a.10-12

Hospodin pravil Jozuovi: „Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu.“ Synové Izraele se utábořili v Gilgalu a slavili velikonoce čtrnáctého dne toho měsíce večer na jerišských planinách. Na druhý den po velikonocích jedli z úrody té země: nekvašené chleby a pražená zrna. Téhož dne přestala (padat) mana. Byl to druhý den, když jedli z úrody té země. Synové Izraele už neměli manu, toho roku jedli z výnosu země Kanaán.

Izrael dospěl do země zaslíbené, do země, která měla být jeho domovem a mohla mu nabízet to, co k životu potřeboval, proto už nemusel dostávat manu. Hospodin splnil svůj slib, potomkům praotců dal zemi i četné potomstvo, ale dál už to bylo na lidech, aby se starali sami, aby zúročil dary, které dostali. Stali se svobodnými (Hospodin z nich odvalil egyptskou hanbu – otroctví) a tím také zodpovědnými za sebe samé. Svoboda a zodpovědnost jsou dvě strany téže mince.

2 Kor 5,17-21

Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom (hlásali) toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy (zásluhy) smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.

Křesťan je novým stvořením. V jakém smyslu? Přece se křtem nestal někým jiným, nezměnila se jeho povaha, nezměnil se fyzicky, na pohled i svými schopnostmi zůstává pořád týž! Nové stvoření odkazuje na stvoření původní, které však bylo nějak deformováno, proto musí být obnoveno ve své původní kráse a určení, ale nejen obnoveno, nýbrž „doplněno jakousi přidanou hodnotou“, a tou je očištění skrze Ježíše Krista. Ježíš je dokonalou realizací Božího obrazu, novým stvořením, nezapleteným do hříchu – a tuto „přidanou hodnotu“ nám ve křtu nabízí. Pavel tedy apeluje na své adresáty, aby naplňovali to, co jim je skrze křest nabídnuto – vymanit se z hříchu, nepodléhat jeho moci; to je nové stvoření, to je smíření s Bohem, tedy realizace podoby Boží v člověku v Ježíšových stopách.

Lk 15,1-3.11-32

K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: `Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl: `Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!' Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: `Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.' Ale otec nařídil služebníkům: `Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit.

Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: `Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: `Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!' Otec mu odpověděl: `Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.'„

Tento příběh je natolik znám, čten při různých příležitostech a vykládán, že je těžké ještě k němu něco dodat. Mladší syn je odvážný, starší zase věrný a poctivý pracant. Ani jeden z nich si otcovy lásky tak úplně neváží: otec je pro ně zdroj jistoty, o němž vlastně není třeba příliš přemýšlet. Mladší syn jde za svou představou, na nikoho se neohlíží. Otec mu v tom nebrání. Syn si na něj vzpomene, až ve chvíli, kdy se ocitne v krajní nouzi – a zas je to jen touha po jistotách, která jej vede nazpět, dalo by se říci, že jeho motivace k návratu je víceméně sobecká. Otci bylo nejspíš dopředu jasné, jak mladší syn dopadne, a proto jej nepřestává vyhlížet. A když se jeho očekávání naplní, raduje se ze synova návratu a vrací mu jeho důstojnost, jeho synovská práva. Pro otce je důležitá jen jediná věc: jeho syn je živ a nazpět doma. Otec na nic nečekal, na nic se neptal, nic nepotřeboval slyšet – stačilo mu, že se syn vrátil. A to oslavuje. O synově reakci se nic dalšího nedozvídáme. Jde o radost otce, jenž má opět milovaného syna doma.

Pracovitý starší syn přichází z práce a zjišťuje, že se poměry změnily, otec žije radostí z návratu nevděčného, morálně pokleslého, rozhazovačného bratra. Pracovitost a věrnost staršího syna zaniká ve světle radosti nad návratem nezdárného bratra. Jaký paradox! Již není tím premiantem, žárlí a začne otci vyčítat nedostatek empatie vůči sobě, nedostatek ocenění za všechnu tu námahu a skromnost. Sice nikdy neodešel, ale i on je na hony vzdálen otcově velkorysosti, i on vnitřně odešel z otcova domu, protože není s to s ním sdílet jeho lásku bez podmínek. I jemu otec vychází vstříc a zve ho k novému společenství se sebou, společenství velkorysé lásky. Konec zůstává otevřen, ani zde se o reakci staršího syna čtenář nic nedozví.

Ježíš vypráví toto své podobenství (završující předchozí dvě o ztracené ovci a ztraceném penízi) farizejům a zákoníkům, kterým se nelíbil jeho vřelý vztah k lidem na okraji společnosti, k lidem s pošramoceným mravním profilem. Je evidentní, že to vypráví s akcentem na jednání staršího syna, toho morálně bezúhonného, ale se srdcem zaslepeným vlastní dokonalostí. Ale nejdůležitější postavou je otec, o jeho jednání jde – vůči otci jsou oba synové dlužníky v úctě a lásce. Otec jim to nevyčítá a oba je přijímá s otevřenou náručí a tím jim otevírá cestu k novému životu. To je výzvou pro adresáty: být takovým otcem a otevírat cestu k novému životu těm, kdo přicházejí, bez ohledu na jejich minulost.