Středa 27. 3. 2024 – Svatý týden

Iz 50,4-9a

Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci. Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět. Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním. Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben. Blízko je ten, jenž mi zjedná spravedlnost. Kdo chce vést se mnou spory? Postavme se spolu! Kdo bude můj odpůrce na soudu? Ať ke mně přistoupí! Hle, Panovník Hospodin je moje pomoc. Kdo mě chce obvinit ze svévole? Hle, ti všichni zvetší jako šat, sežerou je moli.

Osud Služebníka Hospodinova je obtížný. Jeho úkolem je být oporou pro druhé, ale sám zakouší tvrdý úděl nespravedlivě pronásledovaného. Jeho silou je, že rozumí svému údělu, že nepovažuje své utrpení a nespravedlnost, které ho stíhají, za nesmyslné. Naopak si je jist, že skrze jeho ponížení, skrze přijetí utrpení, ponížení a pronásledování Hospodin zvítězí. Hospodinova spravedlnost a láska nakonec zvítězí. Tento Služebník je předobrazem Ježíše a jeho osudu a zároveň prototypem učedníka Ježíšova, resp. Hospodinova.

Sluch je v biblické tradici, především starozákonní, velmi důležitý. Víra je odkázána na slyšení, boží slovo se zvěstuje. Služebník každý den naslouchá Božímu slovu, tomu, co mu Bůh chce sdělit, kam ho chce poslat. To, co Služebník slyší, není vůbec snadné a radostné, ale on to přijímá, protože to je poselství od Hospodina. Proto je schopen snášet utrpení, posměch a potupu. Protože však jde o poselství od Boha, je to Bůh, kdo nakonec zvítězí, a úklady nepřátel definitivně ztratí svou moc.

Učedník Hospodinův, následovník Ježíšův, je vnímavý k situaci (má otevřené uši) a je schopen se v ní zorientovat a nepropadat frustraci, únavě, strachu, nýbrž je nositelem naděje pro druhé, i když ho to leccos stojí. Ovšem je třeba každé ráno naslouchat, nechat si otevřít uši, obnovovat svou víru a důvěru.

Mt 26,14-25

Tehdy šel jeden z dvanácti, jménem Jidáš Iškariotský, k velekněžím a řekl: "Co mi dáte? Já vám ho zradím." Oni mu určili třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil. Prvního dne o svátcích nekvašených chlebů přišli učedníci za Ježíšem a řekli: "Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?" On je poslal do města k jistému člověku, aby mu řekli: "Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko, u tebe budu jíst se svými učedníky velikonočního beránka." Učedníci učinili, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka. Navečer usedl s Dvanácti ke stolu, a když jedli, řekl jim: "Amen, pravím vám, že jeden z vás mne zradí." Velice je to zarmoutilo a začali se ho jeden po druhém ptát: "Snad to nejsem já, Pane?" On odpověděl: "Kdo se mnou omočil ruku v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno; ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil!" Na to řekl Jidáš, který ho zrazoval: "Jsem to snad já, Mistře?" Řekl mu: "Ty sám jsi to řekl."

Ježíš ví, co ho čeká, ví, že jeho střet s mocnými je nevyhnutelný, a tuší, že v tomto střetu mu jde o život. A také ví, že jeden z jeho učedníků – a pravděpodobně jeden z velmi blízkých – se od něj odvrací, ztrácí v něj důvěru. Jen ježíš ví, kdo je tím zrádcem. Ještě se ho pokusí varovat a zastavit, protože mu je jasné, jaké to bude mít důsledky pro zrádce samotného. Nemyslí v první řadě na sebe, nýbrž na Jidáše, na jeho dobro. Snaží se mu nabídnout poslední příležitost k zastavení, protože Jidáše stále miluje. Jistě Jidášova zrada Ježíše bolela, ale zároveň mu bylo jasné, jak devastující důsledky to pro Jidáše bude mít. Je těžké unést vlastní zbabělost, ale vědomí zrady je téměř k neunesení, jakmile člověk procitne ze svého omylu a do hloubky pochopí, co udělal. V přítomnosti ostatních Jidáš má ještě sílu ke lhaní, resp. k falešné otázce. Co kdyby ho Ježíš přímo označil? Ale Ježíš mu stále dává šanci, nejmenuje jej naplno, mluví jen k němu, aby ho probral z jeho bytostného omylu. Ježíš nechce zahanbit druhého člověka. Bůh chce obrácení člověka, ne jeho zkázu.

Poslední chvíle Ježíšova života jsou ve znamení zrady, nenávisti, strachu – to vše je přítomno už i při večeři na rozloučenou, kdy se Ježíš učedníkům zcela vydává a kdy jim nabízí perspektivu trvalého společenství. Ani zrada, strach, nenávist nemohou umenšit Ježíšovu lásku a odvahu k sebedarování.