Úterý 27. 4. 2021 – 4. týden velikonoční
Sk 11,19-26
Ti, kdo se rozprchli při pronásledování, které vzniklo kvůli Štěpánovi, přišli až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie. Boží slovo však zvěstovali jenom židům. Ale ti z nich, kteří pocházeli z Kypru a z Kyrény, přišli do Antiochie a hlásali tam radostnou zvěst o Pánu Ježíši také pohanům. Bůh jim zvlášť pomáhal, takže velký počet lidí přijal víru a obrátil se k Pánu. Když se zpráva o tom dostala k sluchu církevní obce v Jeruzalémě, poslali do Antiochie Barnabáše. Přišel tam a viděl, jak Boží milost působí; zaradoval se proto a povzbuzoval všechny, aby celým srdcem zůstali Pánu věrni. Byl to výborný muž, plný Ducha Svatého a víry. Tak byl získán pro Pána velký počet lidí. Pak odcestoval do Tarsu, aby vyhledal Šavla. Když ho našel, vzal ho s sebou do Antiochie. V (této) církevní obci spolu pobyli celý rok a vyučili velké množství lidí, takže se v Antiochii ponejprv začalo učedníkům říkat „křesťané“.
Vyhnání tzv. helénistů z Jeruzaléma s sebou neslo dalekosáhlé důsledky pro šíření křesťanství. Řecky mluvící židokřesťané musejí opustit „mateřský“ prostor a překračují hranice směrem k pohanskému světu. Rozhodujícím okamžikem v dějinách církve a křesťanství je jejich usazení v Antiochii Syrské (hlavním městě tehdejší římské provincie Sýrie a třetím největším městě římské říše) a oslovení pohanů. Nejspíše šlo (jako u setníka Kornelia) o pohany s určitou vazbou na synagogu (tzv. bohabojné), kteří přijali víru v Ježíše jako Mesiáše. Antiochie se tak po Jeruzalému stává druhým centrem rodícího a šířícího se křesťanství. Jeruzalémská obec se ovšem nevzdává svého postavení první obce a posílá do Antiochie „na inspekci“ Barnabáše, osobu obzvlášť povolanou, neboť pocházel z diaspory a byl tedy na pohanské prostředí zvyklý a jazykově vybavený. Barnabáš se ukáže jako dobrý manažer a přizve ke spolupráci Pavla, dřívějšího pronásledovatele církve. A to nepochybně pro schopnosti a jazykovou i intelektuální vybavenost, jež byly Pavlovi vlastní. Barnabáš se ve vyprávění Skutků jeví jako osoba bez předsudků, která kvůli prospěchu hlásání evangelia a růstu církve dokáže překročit i osobní nesouhlas s Pavlovým dřívějším počínáním, možná i osobní antipatie vůči jeho osobě, a třeba i strach z Pavla.
To, co zpočátku vypadá jako katastrofa (pronásledování a vyhnání řecky mluvících stoupenců Ježíšových), se promění v cestu do budoucnosti. Nucené překročení hranic se ukáže jako veliký krok v Božích intencích. A spolupráce, v níž na prvním místě jde o věc samu, hlásání a pastorační působení, přináší obrovské plody. Nezištnosti, otevřenosti a sebedarování Bůh žehná a rozhojňuje jejich plody.
Jan 10,22-30
V Jeruzalémě se konala slavnost posvěcení chrámu. Bylo to v zimě. Ježíš chodil v chrámě v Šalomounově podloubí. Židé se kolem něho shlukli a řekli mu: „Jak dlouho nás chceš držet v napětí? Jsi-li ty Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“ Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které konám ve jménu svého Otce, vydávají o mně svědectví. Ale vy nevěříte, protože nepatříte k mým ovcím. Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme.“
Židé (typické janovské zjednodušení) se shluknou kolem Ježíše a chtějí mít jasno, co je Ježíš zač. On je však odmítá, protože ví, že z jejich strany nejde o opravdovou touhu po mesiáši. Měli možnost se o tom už vícekrát přesvědčit, ale nejsou ochotni udělat krok z vlastní ulity. Poznávacím znamením pravého učedníka Ježíšova je slyšení hlasu, přijetí poselství, které Bůh v Ježíši nabízí. Ježíš tu znovu připomíná myšlenku, že ti, kdo ho následují, patří Otci, on je impulsem jejich cesty k Ježíši, k pochopení vazby mezi Ježíšem a Bohem. Ten, kdo jde za Ježíšem, slyší a následuje jeho hlas (a to musí skutečně bedlivě naslouchat), a má díky tomu zajištěné trvalé spojení s Bohem a tím i jeho Synem. Naslouchání je jedna z činností, která v současném světě není příliš ceněna ani častá, protože vyžaduje trpělivost, zaujetí, plnou přítomnost.
Slavnost Posvěcení chrámu (Chanuka) se konala a koná jako vzpomínka na očištění Chrámu za Makabejců (164 př. n. l.). Odehrává se v zimě (zhruba v našem prosinci, takže je v blízkosti křesťanských Vánoc).
