Sobota 27. 4. 2024 – 4. týden velikonoční
Sk 13,44-52
Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: „Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: ‚Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.‘“ Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině. Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si (na svědectví proti nim) setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého.
Pavel měl se svým kázáním v synagoze úspěch, takže ho lidé žádali, aby promluvil o další sobotě. To Pavel přijal a pokračoval ve svém hlásání evangelia. Lidé v synagoze jím byli evidentně osloveni, což vyvolávalo nevoli a závist místních Židů. Tak se pokusili Pavla s Barnabášem vyštvat, což se jim za pomoci zmanipulovaných lidí z vyšších kruhů (důležité v tom byly i ženy!) podařilo. Nepochybně za tím byly i peníze, a to především ze strany těch pohanů-bohabojných. Židé o ně kvůli Pavlovu kázání přišli. To byli lidé, kteří zřejmě na křesťanství oceňovali opuštění židovských rituálních předpisů při zachování víry v jednoho Boha a etické náročnosti. Stejně jako radil Ježíš svým učedníkům, které vysílal před sebou, aby v případě nepřijetí setřásli prach z nohou, tak to udělali i Pavel s Barnabášem. Není cílem vystavovat se zbytečnému nebezpečí, jak nabádal své učedníky už Ježíš. Evangelium je svobodná nabídka, ne nátlak. Učedníci se ovšem nepřátelstvím odradit nedali a nepřízeň považovali za známku správného rozhodnutí. Jejich hlásání není jejich soukromou akcí, nýbrž posláním, skrze ně je činný Duch Boží.
Jan 14,7-14
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“ Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: ‚Ukaž nám Otce‘? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci. A za cokoli budete prosit ve jménu mém, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v Synovi. Budete-li mě o něco prosit ve jménu mém, já to udělám.“
Filip se domáhá hmatatelného důkazu, tedy poznání Boha (vidět Otce znamená možnost smyslově uchopitelně se setkat s Bohem). Ježíšova odpověď Filipovi vystihuje problém, který učedníci měli – nedostatečné pochopení Ježíšovy osoby. Ani učedníci, kteří historicky putovali s Ježíšem, a ani ti pozdější nebyli s to plně přijmout, co znamená, že Ježíš je Boží Syn. Nepochybně jej považovali za důležitou a mocnou osobu, člověka, jenž je blízko Bohu, ale nikoliv za pozemskou tvář Boha, za vtěleného Boha. Ježíš je odkazuje na to, co činí, a nabízí jim perspektivu působení v jeho jménu. To ovšem není tak snadné a přímočaré, jak by se to z Ježíšových slov mohlo zdát. Ježíš zůstává spojen se svými učedníky, je jejich ústy u Otce, ale co slouží opravdu k Boží oslavě, to ví jen on. Ne každá prosba může být vyslyšena, jak si člověk přeje, protože ne každá je slučitelná se slávou Boží. Janovo evangelium je plné takových příslibů, ale jejich realizace musí být přenechána Bohu, nelze si vynutit jejich naplnění tady a teď. Prosit ve jménu Ježíšově znamená ztotožnit se s jeho vydaností. Ježíš chce své učedníky ujistiti o své jednotě s Otcem, on je Boží slávou. Ale není kampeličkou na splněná přání.
