Neděle 27. 8. 2023 – 21. neděle v mezidobí

Iz 22,19-23

Toto praví Hospodin Šebnovi, správci královského paláce: „Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu. Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova, obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc mu předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu domu. Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu; když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře. Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj rod zaslouží čestné křeslo.“

K tomuto Izajášovu varování pro Šebnu existují i mimobiblické doklady – jde o historické postavy i událost. Ti, kdo nejsou hodni úřadu, kam byli dosazeni, kdo tento úřad zneužili ve svůj prospěch, skončí a na jejich místo přijde jiný. Svěřená funkce a zodpovědnost má být vykonávána pro dobro daného společenství, nikoliv pro vlastní prospěch, obohacení, prestiž… Autorita je službou. To platí dodnes.

Řím 11,33-36

Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť `kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?' Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen.

Na závěr celé části (kap. 9-11), která je věnována úvahám o poslání Izraele a smyslu jeho neposlušnosti, když nepřijal Krista, velebí Pavel Boží moudrost, velkorysost a štědrost. Bůh je nejen věrný svým zaslíbením, ale i negaci či nepochopení svého jednání (nepřijetí jeho působení skrze Krista) využívá ve prospěch růstu svého království, ve prospěch spásy celého světa. Izrael přitom nepřijde zkrátka, i na něm Bohu záleží a nikdy mu nepřestalo záležet.

Mt 16,13-20

Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože to ti nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.

Petrovo vyznání u Césareje Filipovy je tentokrát v matoušovské verzi. Ta přidává slova Ježíšova k Petrovi o jeho roli pro církev. Tato slova nečiní z Petra prvního papeže v našem chápání, nýbrž ukazují změnu v pojetí vyvoleného lidu. Petr jako reprezentant Dvanácti, zárodku nového Izraele, má být tím pevným základem. Ježíš zakládá novou tradici vztahu k Bohu, když roli, kterou měli farizejové a kněží, přenáší na své učedníky, nejenom na Petra, ale na celé společenství, jak plyne z kapitoly 18, ale např. i ze závěru Janova evangelia (kap. 20). Zakladatelem církve je Ježíš sám, on ji buduje, on ji dává podíl na své pravomoci i na svém charismatu. Jen ve spojení s Ježíšem může církev plnit poslání, které dostala skrze Petra i další učedníky.

Ježíš si nepřeje, aby učedníci sdělovali, že je Mesiáš – ne proto, že by jím nebyl nebo že by se bál, ale proto, že ani oni ještě nechápou, co to znamená, natož pak lidé, kteří byli naplněni nerealistickými představami a očekáváními. To je velmi často osud lidí, kteří stojí v čele. Lidé si je idealizují tak, že jim nakonec brání vykonávat roli, která jim byla dána.