Pátek 27. 9. 2024 – 25. týden v mezidobí
Kaz 3,1-11
Všechno má svou dobu, každá činnost pod sluncem má svůj čas. Je čas k narození i čas k umírání, čas k sázení i čas ke sklízení zasetého. Je čas k zabíjení i čas k léčení, čas k boření i čas ke stavění. Je čas k pláči i čas k smíchu, čas k nářku i čas k tanci. Je čas k házení kamenů i čas k jejich sbírání, čas k objímání i čas k odříkání si objetí. Je čas k hledání i čas k ztrácení, čas k schovávání i čas k odhazování. Je čas k trhání i čas k sešívání, čas k mlčení i čas k mluvení. Je čas k milování i čas k nenávidění, čas k válce i čas k míru. Jaký užitek ze své námahy má člověk, který pracuje? Uvažoval jsem o zaměstnání, které dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. Všechno činí vhodně ve svůj čas, i (zvěst) o věčnosti jim vložil do srdce, přece však nemohou proniknout dílo, které dělá Bůh od začátku do konce.
Tato pasáž je velmi zajímavá, neboť hovoří o zkušenosti, že člověk jako jednotlivec i lidé jako společenství prožívají různé časy, které nejsou dány kvantitativně, nýbrž kvalitativně. A tato zkušenost se v dějinách opakuje, tedy tato období, tyto časy, se opakují. V řečtině existují dva výraz pro čas „chronos“ a „kairos“. Zatímco chronos znamená zejména čas ve smyslu kvantitativním, kairos pak kvalitativním. Ten rozdíl není absolutní, ale velmi často to takto je. Kairos je tedy především vhodný čas pro něco. Autor tato různá období, která člověk zakouší, nehodnotí, jen konstatuje, že jsou. Člověk není s to obsáhnout jejich smysl, není s to obsáhnout celek Božího díla, Božích úmyslů. Člověk zůstává omezeným tvorem, i když je od Boha vybaven mnoha mohutnostmi a schopnostmi.
S různými kvalitativně odlišnými obdobími (časy) má každý z nás své zkušenosti. Známe čas radosti i čas smutku, čas úspěchů i čas neúspěchů, čas hojnosti, slunce, dobré úrody i čas zcela opačný. Nyní zažíváme poměrně zblízka, co je čas povodní a neúrody, a stále – byť ne zcela na vlastní kůži –, co je čas války. Doufejme, že nastane i čas k míru.
„Jaký užitek ze své námahy má člověk, který pracuje?“: důležité je, aby člověk pracoval poctivě a nemusel se za svou práci (tedy za její kvalitu), ať je jakákoliv, stydět. Práce je pro člověka důležitá, bez ní by nebyl tím, kým je, i když už dneska bereme s rezervou dílo Bedřicha Engelse „Podíl práce na polidštění opice“. Práce nás vychovává, práce nám dává možnost zažít, že jsme potřební, plodní, užiteční. Práce není všechno, člověk je povolán do společenství s Bohem sedmého dne stvoření jako vrcholu života, ale přesto bez ní je život prázdný.
Lk 9,18-22
Když se (jednou) Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mě lidé pokládají?“ Odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní (myslí), že vstal jeden z dávných proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpověděl: „Za Božího Mesiáše!“ On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen.“
Za koho mě pokládáte vy? I dnes mají lidé na Ježíše velmi různorodé názory a pohledy, od pozitivních až po velmi negativní, nenávistné. Avšak důležité je, kým je Ježíš pro nás, pro mne osobně. S tím je nepominutelně spojen jeho osud, jeho smrt a zmrtvýchvstání. Pouze v této perspektivě je náš vztah k němu správný a reálný.
Evangelista vynechává na rozdíl od své předlohy Mk i celou perikopu s Petrem a jeho káráním Ježíše. Ponechává jen Ježíšovu předpověď utrpení a následnou výzvu k následování. Na rozdíl od Mk a Mt netvoří tato událost v Lk střed evangelia. Není zde zmínka o místě, kde se scéna odehrává (Mk a Mt uvádějí Césareiu Filipovu, tedy město v Galileji), nýbrž scéna je – typicky pro Lk – uvedena do souvislosti s Ježíšovou modlitbou. Ježíš se modlí a z této modlitby vychází otázka na učedníky, na ty, kdo jsou mu nejblíž. Je to otázka vlastně velmi intimní. Kým jsem pro vás?
