Čtvrtek 28. 1. 2021 – sv. Tomáše Akvinského

Žid 10,19-25

Když máme, bratři, důvěru, že můžeme vejít do svatyně Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to znamená skrze své tělo, a (když máme) tak vynikajícího kněze nad Božím domem, přistupujme s upřímným srdcem a s plnou vírou; naše srdce je očištěné od zlého svědomí a tělo omyté v čisté vodě. Držme se pevně naděje, kterou vyznáváme, protože věrný je ten, kdo nám ten slib dal! Starejme se jeden o druhého a pobízejme se k lásce a k dobrým skutkům. Neopouštějte naše společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale navzájem se povzbuzujte, a to tím spíše, když vidíte, jak se ten den blíží.

Bůh v oběti a zmrtvýchvstání svého Syna daroval člověku nový způsob společenství se sebou jako postupné vrůstání do definitivní reality společenství plného. Skrze křest a činnou víru člověk na této definitivní realitě participuje již tady na zemi. Avšak pro některé křesťany se čekání na konečnou proměnu stalo obtížným, zejména když být křesťanem naráželo ve většinové společnosti na odpor. A tak někteří společenství opouštěli, jak to ostatně plyne i z dochovaného listu konsula Plinia Mladšího císaři Trajánovi ze počátku 2. století. Zůstat věrný Kristu se stávalo problémem již ve třetí či čtvrté generaci křesťanů, protože se do popředí dostávaly složité existenční otázky, ale také únava a strach z konfrontace s veřejnou mocí.

Mk 4,21-25

Ježíš řekl zástupům: "Přináší se snad svítilna, aby byla dána pod nádobu nebo pod postel, a ne na podstavec? Nic totiž není skryté, aby se to neprojevilo, a nic není utajené, aby to nevyšlo najevo. Kdo má uši k slyšení, slyš!" Dále jim řekl: "Dávejte pozor na to, co slyšíte! Jakou mírou měříte, takovou se naměří vám, a ještě vám bude přidáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má."

Tento úryvek z Markova evangelia obsahuje dva Ježíšovy výroky. Ten první je jakýmsi varováním a zároveň povzbuzením k odvaze, aby člověk dokázal svědčit o Ježíši, o své víře v Boží působení skrze Krista. Ona snaha „ztratit se v davu“ tak jako tak není člověku nic platná. Pravda stejně vždy vyjde na povrch.

Druhý výrok vyzývá k velkorysosti v posuzování druhých i ve štědrosti. Velkorysost je důležitá ve vztahu k druhým lidem, protože skrze ni se zjevuje Bůh, který je nekonečně velkorysý a štědrý. Kdo dává sebe i to, co má, k dispozici, ten zažívá už tady radost, pokoj a velikost Boží lásky. A co teprve v plnosti Božího království!