Čtvrtek 27. 1. 2022 – 3. týden v mezidobí

2 Sam 7,18-19.24-29

Když promluvil Nátan k Davidovi, král vešel do stánku a před Hospodinem mluvil toto: "Kdo jsem já, Pane, Hospodine, a co je můj dům, žes mě přivedl až sem? To se ti však zdálo ještě málo, Pane, Hospodine, a proto jsi své sliby rozšířil i na dům svého služebníka do daleké budoucnosti a dáváš to poznat člověku, Pane, Hospodine! Ustanovil jsi pro sebe svůj lid, Izraele, jako svůj lid navěky, a ty, Hospodine, stal ses jeho Bohem. A nyní, Hospodine, Bože, splň slib, který jsi dal svému služebníku a jeho domu navěky, a jednej podle toho, co jsi řekl: Tehdy se tvé jméno zvelebí navěky a řekne se: Hospodin zástupů je Bohem nad Izraelem! Dům tvého služebníka Davida ať potrvá pevně před tebou! Vždyť ty, Hospodine zástupů, Bože Izraele, dal jsi svému služebníku toto zjevení: Vystavím ti dům. Proto se tvůj služebník osmělil obrátit k tobě s touto modlitbou. Ano, Pane, Hospodine, ty jsi Bůh a tvoje slova jsou pravdivá; ty jsi slíbil tak mnoho dobrého svému služebníku! Nuže, začni žehnat domu svého služebníka, aby trval před tebou navěky, vždyť ty, Pane, Hospodine, jsi to slíbil a pro tvé požehnání bude dům tvého služebníka požehnán navěky!"

David vzal Nátanova prorocká slova vážně a spolehl se na ně. Proto děkuje Hospodinu za novou nabídku, ale i za vše, co mu Hospodin do té chvíle dal.

Je dobře si připomínat, co všechno jsme v životě dostali, a naučit se za to děkovat. Nic není samozřejmé. Zrovna tak je důležité hledět do budoucnosti s odvahou a důvěrou v Boží požehnání. Bůh žehná životu, přeje si pro každého z nás život v plnosti, ale naplnit jej musíme my sami.

Mk 4,21-25

Ježíš řekl zástupům: "Přináší se snad svítilna, aby byla dána pod nádobu nebo pod postel, a ne na podstavec? Nic totiž není skryté, aby se to neprojevilo, a nic není utajené, aby to nevyšlo najevo. Kdo má uši k slyšení, slyš!" Dále jim řekl: "Dávejte pozor na to, co slyšíte! Jakou mírou měříte, takovou se naměří vám, a ještě vám bude přidáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má."

Tento úryvek z Markova evangelia obsahuje dva Ježíšovy výroky. Ten první je jakýmsi varováním a zároveň povzbuzením k odvaze, aby člověk dokázal svědčit o Ježíši, o své víře v Boží působení skrze Krista. Ona snaha „ztratit se v davu“ tak jako tak není člověku nic platná. Pravda stejně vždy vyjde na povrch.

Druhý výrok vyzývá k velkorysosti v posuzování druhých i ve štědrosti. Velkorysost je důležitá ve vztahu k druhým lidem, protože skrze ni se zjevuje Bůh, který je nekonečně velkorysý a štědrý. Kdo dává sebe i to, co má, k dispozici, ten zažívá už tady radost, pokoj a velikost Boží lásky. A co teprve v plnosti Božího království!